kaisa: Stále jsem tomu dost dobře nemohla uvěřit, nečekala jsem, že bych vůbec kdy dostala takovou šanci a ono… Asi se to povedlo. Už jen ten pohled na tu ženu, na tu spoustu koní a studentek ve mně vyvolával euforický pocit, který jsem ale samozřejmě nesměla dát najevo, proto jsem na výzvu k převlečení jen kývla a pokračovala směrem do obrovské šatny. Řekla bychom páni, ale na to jsem moc zhýčkaná, proto jsem na sebe hodila jen doporučené oblečení – co já vím, tak jsem na koni nikdy neseděla, proto se mi nějaké rady velmi hodili. Snowy jsem dnes raději nechala doma, pletla by se pod nohy a já už jsem sama dost vyklepaná, takže bych ji při nejlepším někde zapomněla. Dokončila jsem poslední úpravy na oblečení – už čistě kosmetické, vlasy si stáhla do pohledného culíku a prohlédla se – měla jsem samozřejmě docela drahé oblečení, ale to nic neměnilo na faktu, že i ty rajtky na mne trochu plandaly a ta bílá nejspíše nezůstane dlouho bílá… No nic.
Areál se mi zdál rozlehlý a plný míst, kam určitě budu moci zabloudit, ale to teď bylo jedno. Z šatny jsem bez obtíží trefila zpět k usměvavé Sue, která si mě přejela kritickým pohledem, ale nakonec kývla. Nejspíše měla pochybnosti, jestli se svou vahou a neexistujícími svaly vůbec něco zmůžu, ale uvidíme. Podala mi s mírným výrazem ohlávku a vodítko a vydala se směrem k rozlehlým výběhům kdesi v dáli. Já jsem měla co dělat, abych její tempo stihla, nezakopla, a při tom se pokochala krásami tohoto areálu, opravdu velmi dobře zajištěného. Už z dáli jsem viděla houf jakýchsi rozmazaných fleků, cítila známou vůni koní, ale čím blíže to bylo, tím více se mě zmocňoval strach a úzkost.
„Nikdy jsem koně na pastvině sama nechytala,“ přiznala jsem se Suzan, když už jsme se dostali k rozlehlým výběhům se spoustou nádherných zvířat, která doslova vybízela k tomu se jich dotknout, vybízela ke hře a div neplula po zeleném trávníku. Žena se mírně usmála a promluvila: „Od toho jsem tady já, není se čeho bát. Věř mi. Ukážu ti, jak se to dělá, ale příště už to musíš zkusit sama, pojď.“
Nevěřila jsem jí, to musím uznat hned ze začátku, ale co se dalo dělat, když si pro koně nedojdu, asi si nikdy nezajezdím a nikdy se nedostanu do tohoto… Krásného místa se spoustou studentek a koní. Sice bych si mohla dovolit spoustu koní, areálů a podobně, ale tohle představovalo novou zkušenost, když mimo ježdění dojdu i k jakési harmonii a naučím se to podstatné, co mám dávno umět… Sice nějakou zkušenost s koňmi mám, ale s nikým tady se nemohu rovnat. Přikývla jsem tedy a poté se pomalu vydala směrem k výběhu, Suzan už v něm dávno stála a všichni koně se shlukli okolo ní.
„Neboj se, nic ti neudělají. Podej mi ohlávku a dávej pozor,“ slabě se na mě usmála, ale nějak jsem neměla sílu jí ten úsměv opětovat, už od rána jsem se tvářila jako kyselá okurka, o tom žádná. Jenže se nedalo nic dělat, žaludek jsem měla jako na vodě a nervozita se mnou cloumala, tady šlo o něco víc, než jen nějaké nakrucování se jako focení… No nic, došla jsem k ní a podala jí požadované věci zvědavě u toho pozorujíc koně. Přikývla a nabídla vysokému běloušovi pamlsek, který jej docela ochotně přijal. Ostatní evidentně ztratili zájem a zase se šli věnovat jiné věci. Koník zvědavě očichával ohlávku a čekal, co bude a nebude.
„Tohle musí mít na týlu a tohle na nose, je to celkem logické. Nezapomeň potom ohlávku zapnout, to už zvládneš… A abych nezapomněla, tohle je Tarot,“ zazubila se a ukazovala jednotlivé části ohlávky. Zrovna tohle jsem docela uměla, s koňmi nějaké zkušenosti mám, ale nikdo se nikdy nepokoušel mne o něčem poučovat, takže tohle byla příjemná změna. Popošla jsem ke koni a mumlala mu nějaké nesrozumitelné fráze, povídala o tom, jak se bojím a podobně… Nastražil uši a o několik kroků popošel. Postavila jsem se k němu tak, jak mi Sue předtím ukázala a pokusila se mu natáhnout ohlávku. Sice to bylo poněkud kostrbaté, ale nakonec se to povedlo. Úlevně jsem si povzdechla a zapnula přezku.
„Fajn, vidíš, nic hrozného to nebylo. Připni mu vodítko, ale nezapomeň, že až ho povedeme z výběhu, musíš jít po jeho levé straně a hlavně vedle něj. Nikdy nechodíme před koněm,“ poučila mne a podala mi vodítko, abych mohla dokončit základní práci. Připnula jsem ho a pomalými kroky zamířila za ní. Tarot se tvářil relativně uvolněně a smířeně se svým dalším osudem, já jsem naopak držela vodítko poněkud křečovitě a držela se od koně moc daleko, neměla jsem hold zkušenosti, ale během několika okamžiků mne Sue opravila, postavila ke koni blíže a pak nám dovolila odejít z výběhu. Sic, když se otvírala vrata, tak pár zvědavců se chtělo vydat za námi, ale ona jim to vůbec nedovolila. A tak jsem se ocitla sama, tedy s běloušem na vodítku, a absolutně netušila, co bude následovat.
„Támhle ho uvážeme bezpečnostním uzlem, poté vyčistíme a nasedláme, není se čeho bát, je to zlatý učitel,“ usmála se a pokračovala vesele jako by se nechumelilo okolo jízdáren. Přes koně jsem takřka nic neviděla, ale koutkem oka jsem zahlédla nějaká písmena a nějaké lidi, inu neměla jsem potřebu jim věnovat přehnanou pozornost, raději jsem se soustředila na koníka, co přátelsky funěl a vesele si to vykračoval okolo mě. Došli jsme nejspíše k nějakému uvazišti, ale moc lidí tu nebylo, sice jsem neměla pojem o čase, ale nejspíše si teď všichni užívají své koňské kamarády.
„Dojdu pro čištění a věci na koně, ty tu mezitím počkej s Tarotem. Trochu se seznamte. Získáš jistotu ty i on,“ pokynula a pak zaplula ladně do nějaké z mnoha budov, takže jsem osaměla. Nejprve jsem myslela, že si jen tak postojím a bude klid, ale koník evidentně toho názoru nebyl, začal slabě hlavou drkat do mého ramene a tím zničil poslední čistá místa na růžovém tričku, ale co bych mu při tom jeho kukuči neodpustila. Natáhla jsem mírně jednu ruku a poklepala ho po krku, prsty přejela po struktuře srsti za nedůvěřivého pohledu zvířete.
„Hlavně se moc nehýbej a nic mi neudělej, prosím,“ zaskučela jsem tiše a dál prsty probírala hedvábnou bílou srst, vypadal opravdu jako z pohádky. Vdechovala jsem vůni koní, hladila ho a čekala na Sue, která během několika okamžiků přišla i se vším potřebným. Věci na sedlání odložila a podala mi bednu s věcmi na čištění.
„Už si to někdy dělala?“ řekla, mezitím co mi ukazovala, jak bezpečně uvázat koně. Pro mě to byl takřka nepochopitelný uzel, koukala jsem na tu směsici vodítka a dřeva a měla takový zlý pocit, že se příště budu muset ještě někoho zeptat, inu co. Přikývla jsem a dostala pobídku k tomu, abych se tedy do koníka pustila. Ten jen klidně stál, pokukoval po svých kamarádech, nebo pochrupkával, věnoval mi okrajově nějakou pozornost, ale nebylo jí mnoho. Vytáhla jsem kopytní háček, už jsem si něco stihla nastudovat a dlaní přejela po vnitřní straně nohy. Jako reakce na to se zvedlo kopyto a já začala s jeho čištěním. Tohle už mi bylo důvěrně známé, takže jsem působila o něco jistěji a nebyla potřeba mne neustále opravovat, sice Sue občas u kopyt utrousila něco, co bych mohla opravit – a já to udělala, ale bylo toho zdaleka méně než před tím. Odstranila jsem vždy bahno a špínu, kamínky háčkem a zbytek nečistot oprášila tím kartáčem na druhé straně, za chvilku měl koník nádherná kopýtka. Divila jsem se, že jsou tak pevná a dobrá i bez podkov, ale raději jsem se neptala, zas za takového nevzdělance jsem být nechtěla, zeptám se třeba až po jízdě, bude to jistější.
Následovalo gumové hřbílko. Začala jsem krouživými pohyby od krku odstraňovat tu největší špínu, ale koník na tom zase tak špatně nebyl, řekla bych, ale spletla jsem se. Sice působil čistě, ale jakmile jsem na popud Sue trochu přitlačila, začalo k zemi padat neuvěřitelné množství prachu, který se také vzhledem k výšce koně dostal i na mou maličkost, takže za chvíli jsem napůl oslepená s nepříjemnou pachutí v ústech mohla pokračovat na druhou stranu. Zdálo se mi to nekonečné, srst byla všude bílá, ale přesto tak hrozně špinavá… Ale za chvíli bylo dílo dokonáno, tedy pardon, jen krk a břicho, ale ani ne dole, ani nahoře, protože tam se hřbílkem nesmělo – kvůli kostem a citlivosti koní. Dále jsem dostala do rukou jakýsi kartáč, který jak mi Sue objasnila, patřil na nohy a spodní část břicha.
Začala jsem čistit nohy od špíny, nemusela jsem se zase tolik ohýbat, výškou jsem nepatřila k nejvyšším, což koník možná ano – tedy mě přišel veliký – a čistila jsem. Nejprve jsem očistila holen, spěnku, koleno a pokračovala výše tak do úrovně břicha, nejezdila jsem na již hotové hřbílkem. Na břiše jsem odstranila tu největší špínu a trochu déle to tam čistila, protože koníkovi se to evidentně líbilo, spokojeně postával a už tolik nepokukoval po ostatních. Dokončila jsem i zadní nohy, sice trochu s obavami, co kdyby, ale dokončila. Nakonec jsem dostala jemný kartáč, abych dodělala konečný dojem, tak jsem začala leštit, nebylo to nic složitého. Tohle jsem měla zažité, líbil se mi pak ten pocit, když koník vypadal jako znovuzrozený, nádherně se blyštil… Sice to málokterý ocenil, ale to už pak byla věc druhá. Leštila jsem bílou srst, takže za chvilku se koník leskl jako perlička. Vesele jsem se usmála, ale práci zdaleka nebyl konec. Jiným kartáčem, nějak jsem se v nich začala ztrácet, jsem za pokynů Sue začala rozčesávat, nebo spíše projíždět ocas. Prsty jsem rozdělala největší cuchance, odstranila zbytky podestýlky a trávy. Dělala jsem to ale opatrně a bokem ke koni, jak jsem byla poučena, bude to tak lepší i pro koníka, kterého by můj drastičtější zásah mohl bolet a pro mne bezpečnější, kdyby se to třeba Tarotovi nelíbilo. Ale netvářil se tak, docela spokojeně postával, mezitím, co jsem dokončovala svou práci.
Zbývala jen hříva, což už takový problém nebyl, speciálním hřebínkem jsem rozdělala cuchance a podle nejnovější módy mu ji pečlivě rozčesala… No tedy, vypadala snad lépe jak já, protože při pohledu na mě by si kdekdo mohl myslet, že jsem se válela někde s prasaty. Boty jsem měla špinavé od zarývání do země ve výběhu, tričko od slin a prachu… Jen kalhoty jakž takž svou bílou barvu držely, ale Vanish už to nebyl… Na řadě byla ta horší část, sedlání. Nejprve jsem sundala ohlávku a poté postupovala podle pokynů Suzan, která vše názorně předváděla z druhé strany, respektive mi pomáhala s dobrým umístěním.
„Začneme sedlat, nejprve koni dáš uzdečku. Postav se k němu bokem a přetáhni otěže opatrně přes krk… Ne tak prudce, koník by se mohl leknout a co potom? Ano, přesně tak, Nyní čapni lícnice, to je tohle a chyt si je do pravé ruky. Levou vezmi udidlo… Ano, přesně takhle. Udidlo přitiskni slabě k hubě, Tarot si ho vezme, pokud by si ho nevzal, potom palci zatlač v koutcích, tam kůň nemá zuby. Zatlač ale slabě, bude mu to nepříjemné a otevře pusu, poté opatrně vlož udidlo a dávej s i pozor na zuby, také by se ti nelíbilo, kdyby ti někdo mlátil kusem kovu do zubů… Tak, nyní přetáhni nátylník za uši, je to tahle část, ale opatrně… Koně jsou na uši citliví! Skvěle, a máš nasazenou uzdečku.“ Trochu nešťastně se mi to nakonec podařilo, Tarot se sice tvářil stále stejně, ale já jsem si přišla trochu trapně, jsem sice nováček, ale tohle mi mozek nebyl schopný pobrat, to neskutečné množství pojmů a kusů kůže… Následně jsem se dle dalších instrukcí začala věnovat zapínání přezek. Nejprve na jednu pěst podhrdelník, na dva prsty nánosník a nakonec jakýsi řemínek.
„Fajn, pokračujeme sedlem. Já ti Tarota podržím, i když pochybuji, že by někam šel a ty mu na záda dáš tu hnědou dečku a na to sedlo. Všechno dej opatrně a rovnoměrně, uhlaď jakékoliv nerovnosti, koně by to pod sedlem mohlo tlačit,“ řekla žena a zkoumavým pohledem na mě hleděla mezitím, co jsem rovnala dečku a sedlo na sebe, snažila jsem se o dobrý estetický dojem, ale také o pohodlí. S tou hnědou jsem sice neladila, ale to vůbec nevadilo.
„Bude to skvělé, až to sedlo o něco posuneš, máš ho příliš nízko… Fajn, takhle je to dobře. Zapneme podbřišník, není to žádná věda, ale nějací koně jsou na to citliví, tak si dávej pozor. Ukážu ti, jak se to dělá, dotáhneme ho, až se trochu uvolní na jízdárně, ale zatím ho jen zapneme, podrž si ho zatím.“ Čapla jsem trochu neohrabaně otěže a poté, co koník nervně hodil hlavou, jsem je trochu povolila. Na tohle jsem cit zatím neměla, sice jsem se snažila, ale ostatně něco podobného jsem dělala poprvé a byla jsem ráda, že je tu se mnou Sue, aby mi to všechno ukázala… Mluvila a ukazovala jak zapnout podbřišník s beránkem, jak zkontrolovat, zda je sedlo dobře, což bylo. Nebylo příliš hluboko v zádech ani na krku, podbřišník nic neškrtil a dečka seděla. Nakonec zbývaly jen kamaše a strouhavky.
„Nandám kamaše na tuhle půlku Tarota, ty dej poté na tu druhou, ano?“ položila mi otázku neotázku a poté začala navlékat na nohy příslušné věci přesně tak, aby chránily patřičná místa a držely na kloubech. Já jsem to samé zopakovala na druhé straně a konečně bylo hotovo. Suzan připla k uzdečce lonž a vložila mi ji do ruky s tím, že si koníka na halu odvedu sama. Tak jsem tedy kráčela vedle nastrojeného Tarota směrem k hale, kam nás žena vedla. Příliš jsem nemluvila, myšlenkami jsem plula zase někde úplně mimo v rodném Finsku, kde jsme koně nikdy neměli… Možná bych měla být ráda, že jsem s modelingem sekla, ničilo mi to tělo, které ani teď nevypadalo úplně normálně, oproti ostatním jsem byla o něco menší, slabší a křehčí, stačil by nejspíše jeden pád z koně a něco si zlomím, diety si vyžádaly své.
„Tak, já Tarota zahřeji, ty tady mezitím počkej a pozorně se dívej, jednou tohle budeš dělat taky,“ pronesla velmi důležitě Sue a já jí za celou tu dobu věnovala asi první úsměv, moc jsem se nesmála a málo jsem mluvila, brala jsem příkazy, ale nesnažila se nějak moc komunikovat, jediný na koho jsem promluvila více jak jednu větu byl asi Tarot… Postávala jsem tam tedy trochu nepatřičně a pohledem těkala od východu, přes strop na své nové boty, kalhoty a tričko. Jezdecké oblečení bylo pohodlné, to ano, ale stále jsem si připadala, že v něm moc dobře nevypadám, spíše jako hadr… Nesehnala jsem nic natolik upjatého, abych vypadala jako ostatní… Nakonec jsem pohledem zamířila na koně, který momentálně klusal. Asi jsem se trochu zatoulala v myšlenkách, ale nyní jsem pozorovala Sue, jak tiše pobízí koně k dalšímu pohybu, nutí ho klusat rovnoměrně, ale při tom lonž nemá napjatou k prasknutí, Tarota jak ochotně vyšlapuje a bičík, co měla v druhé ruce, jak jen hlídá, aby se nedělo nic špatného. Kůň vyšlapoval asi s vrozenou elegancí, působil elegantně a přirozeně, chody v jeho podání vypadaly jako něco hrozně jednoduchého, krk se ladně klenul a svalstvo zapojovalo do souhry přírody. Okouzleně jsem to pozorovala, než Sue koníka donutila nacválat, ze začátku působil totiž trochu moc vesele, ale nakonec se po několika kolečcích umírnil alespoň natolik, že srovnal tempo s požadovaným a prováděl to s patřičnou elegancí… Nakonec zpomalil do klidného kroku a Sue měnila směr, aby chudák neběhal na jednu stranu stále dokolečka.
Práce na levou ruku už vypadala patrně složitěji, častěji byl nucen reagovat na pobídky, asi si ho připravovala, nebo nevím, neustále přecházel z kroku do klusu, občas do cvalu a pak zpět, nesl se u toho jako král a zdálo se, že všechno dělá naprosto správně, což podle veselého úsměvu Suzan dělal. Já jsem se mezitím trochu odprašovala, asi jsem působila jako primadona, když jsem si sundala helmu, abych si mohla předělat značně rozpuštěný culík, ale bylo mi to jedno. Mám nějaké zvyky, které nehodlám měnit, takže jsem si opravila účes, nasadila opět helmu, oprášila růžové tričko, prsty probrala bílé rajtky, aby na nich nic nezůstalo a zkontrolovala i boty, zda jsou perfektní jako před tím. Vše sedělo a ladilo a koník už se také nejspíše uvolnil, bylo vážně kouzelné ho pozorovat, ale nyní byl čas se poprvé v životě vyhoupnout do sedla.
„Nesmíme zapomenout dotáhnout podbřišník, sjelo by ti sedlo,“ začala zase Sue a ukázala směrem k sedlu. Vší silou jsem se pokoušela sedlo dopnout na správnou přezku, ale stejně mi nakonec musela instruktorka pomoci, a to nejhorší jsem měla ještě před sebou. Stáhla jsem dle pokynů třmeny na obou stranách a poté se chytla levou rukou přední rozcochy, pravou rukou zadní a nohu vložila do třmenu. Sama jsem se do sedla nedostala, proto mi musela pomoci Sue, která ale asi nečekala, že budu tak lehká, proto jsem do sedla doletěla značně jednoduše a div jsem nepřepadla na druhou stranu. Věnovala mi káravý pohled, když jsem trochu neohrabaně dosedla a poté zase začala mluvit: „Nejprve si to zkusíš bez třmenů, získáš potřebnou jistotu. Nehrb se, narovnej záda a vypni hrud, nohy povol, drž se koleny sedla, ale nekývej dole tou holení, patu dej dolů a špičku ke koni. Zatím se můžeš držet sedla, ale pak to zkusíme bez toho, ano? Fajn, ten sed vypadá poměrně dobře, máš nasvalená záda, občas se lidem stane, že neudrží rovná záda, musí se to cvičit, při ježdění zapojuješ všechny svaly… Zkusíš pobídku do kroku, co ty na to? Není to nic složitého, stiskni slabě holeně a paty přitiskni ke koni, ale ne jako ve filmech, mírněji a něžněji, jsou to citlivá zvířata. A sedem naznač pohyb dopředu, Tarot to určitě pochopí.“
Zkusila jsem tedy všechno podle pokynů, ale šla mi z toho hlava kolem, sice jsem si sed jakž takž udržela, ale jenom tu jednu půlku těla, ta spodní se nějak nechtěla přizpůsobit trochu nenormální poloze pat směrem dolů, ale nakonec se mi to jakž takž povedlo. Nakonec jsem slabě stiskla holeně, paty a pobídla sedem dopředu, sice to muselo vypadat dost amatérsky, ale Tarot se pomalu a líně rozešel, naprosto jsem ho ale chápal. Sue slabě přikývla a kontrolovala mě pohledem, při čemž kontrolovala Tarota, zda jde, ale koník nevypadal, že by plánoval v nejbližší době zastavit. Já jsem se srdceryvně snažila zůstat tak, jak mám být, ale asi to muselo vypadat hodně křečovitě, protože žena opět promluvila: „Uvolni se na tom koni, nemusíš se bát, máš docela dobrý potenciál, ten sed vůbec nevypadá špatně… Pust se sedla a dej si ruce v bok, naprosto se uvolni a uvidíš, hned to bude přirozenější.“
Sice trochu neochotně, ale nakonec jsem přeci jen pustila svou jedinou záchranu a ruce si založila v bok, naprosto uvolnila tělo a nechala se asi dvě kolečka kolébat jen tak mírně kupředu, abych si zvykla na pohyb koně. Zdál se najednou o dost přirozenější a jednodušší, dokonce i ten sed se najednou držel o dost lépe. Sue kývla hlavou, že tak je to správně a trochu popohnala Tarota, kterého to mírně uspávalo, ale ono se mu není co divit.
„Vidíš, není to žádná věda, jen dej trochu ty paty dolů… Ano, přesně takhle. Ted si zkusíme chytit otěže, musíš je držet mezi palcem a ukazováčkem a vycházejí mezi malíčkem a prsteníčkem,“ naznačila polohu, jak mám chytit otěže, ale ihned zase dodala: „Chyt je jen maličko, není potřeba je hodně držet, nejdeš skákat ani provádět těžkou drezůru. Musíš zvýšit pobídky, pokud budeš chtít zkrátit otěže… a hlavně jemně, není potřeba ničím trhat.“ Přikývla jsem na znamení, že rozumím a trochu více přitiskla holeně a paty ke koni, šmatajíc po otěžích. Čapla jsem je jen maličko, abych koníkovi nepřekážela v hubě, ale také tak, abych si mohla být jistější… Sue přikývla a jen řekla, že ruka musí být nezávislá na sedu, že pokud začneme dělat něco složitějšího, bude ze začátku lepší, když ty otěže budu držet dlouhé, abych zbytečně necukala. Přikývla jsem a snažila se zachovat sed takový, jaký má být a možná se mi to i dařilo, sice se občas ozvalo něco jako paty dolů, špičky ke koni, uvolni ty ruce, nebo tak, ale já jsem se to všechno snažila splnit…
„Vidíš, jak nám to hezky jde. Naklušeme si do pracovního klusu, není se čeho bát, vyšpul břicho, zatáhni zadek a nech se kolébat, za chvilku si zvykneš. Když budeš mít pocit, že koníkovi překážíš, tak to zkus ještě více… Ale nehýbej holení, na to nezapomínej. Holen se nesmí pohnout, třmeny prosím přehoď přes sedlo a ničeho se neboj. Bude jistější, když se nechytíš sedla, někdo to pak dělá opakovaně a to není dobře, když něco nebude v pořádku, můžeš to zkusit, ale zkus to vysedět.“ Opět jsem jen přikývla a čekala na nějaké zrychlení… A během několika okamžiků koník o něco zrychlil a nasadil naprosto jiný chod a jiným rytmem, než byl dosud. Z počátku jsem dost lítala, ale snažila jsem si vybavit opakující se pokyny trenérky, takže jsem na chvililinku cítila, že asi takhle nějak by to mělo vypadat a během několika koleček se stačila srovnat natolik, aby to působilo o něco přirozeněji, sedla jsem se přidržela jen na chviličku, kdy jsem naprosto vypadal z rytmu.
„Když budeš chtít přejít do kroku, tak se hlouběji usaď do sedla, stiskni holeně a slabě zatáhni za otěže, ale ne tak, jak dělají v těch filmech, pravá, levá, pravá, levá… Musíš hlavně sedem, tahat za otěže ničemu nepomůže, ten kůň má daleko větší sílu než ty,“ mírně se usmála a nechala mi příležitost pro to, abych se o to pokusila. Hlouběji jsem zasedla, ale trvalo mi moc dlouho srovnat si nohy, takže jsem opět vypadla z klusu a musela se o to pokusit znovu, o něco rychleji. Stiskla jsem slabě holeně, ale ne paty, hlouběji se usadila a použila mírně otěže pro to, aby se mi podařilo Tarota dostat do kroku. A povedlo se, relativně úspěšně, ale mé nadšení zchladila pobídka, ať si opravím sed, že takhle mi ho Suzan neukazovala. Udělala jsem tedy to, co se po mě chtělo, a několik dalších koleček si za připomínek opravovala sed a uvolňovala se.
„Skvělé, teď změním směr a zkusíme to na druhou ruku. Potom si ho sama vykrokuješ, není se čeho bát, sluší vám to spolu. Jen si pak dávej pozor, bývá občas trochu líný, neboj se ho pobídnout o něco silněji, na lonži to neudělá, ale sám potom by třeba mohl zastavit, musíš si ho hlídat…“ zamumlala vesele žena a dala mi pobídku, abych podle minulých instrukcí zastavila Tarota. Zasedla jsem, stiskla mírně holeně a zatáhla, koník zastavil a Sue mohla přepnout lonž. Neustále se vesele culila, já jsem oproti ní působila asi jako suchar, ale co se dalo dělat, měla velmi mateřský vzhled a nejspíše se starala o něco velmi důležitého, koním rozuměla… Ale tohle já jsem neocenila gesty, měla jsem k ní hluboko v duši respekt, ale na druhou stranu jsem typ člověka, co emoce neukazuje, nikdy jsem to nedělala a vždy se jen nahlouple usmívala… A nechala se fotit… Ale kdybych věděla, že sedět na koni je tak úžasné, zkusila bych to už dávno. Jsem ráda, že jsem od té zvláštní ženy dostala takový typ…
„Tak, vidím, že bez třmenů ti to jde. Znovu si naklušeme a zkus tentokrát to vydržet déle, více se uvolnit a vžít do pohybu,“ dostala jsem další pokyn a za pomoci Sue se podařilo koníka přimět ke klusu. Tarot vesele běžel a já si rovnala všechno po jednom, nejprve jsem chytla rytmus a poté rovnala záda, nohy, holeně, kolena, paty, špičky a nakonec ruce, všechno působilo najednou o něco jednodušeji, když jsem se nebála, ale musela jsem párkrát opravit nějakou část svého těla, nakonec se mi to jakž takž podařilo a pár dalších koleček jsem zvládla relativně bez úhony, třmeny přehozené před sebou. Dále jsem od Sue dostala povel, abych spustila třmeny a dala do nich nohy, že si zkusíme tentokrát ale lehký klus.
„Je to jednoduché, budeš se zvedat podle rytmu koně, zkusíme to nejprve v kroku a pak až v klusu. Nebudu tě s tím dlouho trápit, pro nováčka je to těžké, časem se to naučíš lépe, teď jde jen o to, abys získala jistotu v sedle. Viděla jsem, že s péčí o koně nějaké zkušenosti máš, to se ti určitě hodí, teď to jen dohnat v sedle, tak pojď… nahoru, dolu, nahoru, dolu…“ začala a já se pokoušela zvedat na povel… Nic moc jednoduchého a párkrát mi ujela holen, ale nakonec se to nějak podařilo a na pár mikrosekund jsem to chytla. Následně Sue pobídla Tarota do klusu a ten kupodivu energicky vyběhl a já měla co dělat, abych nespadla a udržela se v sedle, do toho Sue začala s tím nahoru a dolu… Snažila jsem se, ale nic moc to nebylo, moc často se mi to nepovedlo a spíše jsem tak nějak lítala tam a zpět v sedle jako ten míček ve hře na starých mobilech. Po několika úspěších se nade mnou Sue slitovala a zpomalila do kroku.
„Je to rychlé, že? Neboj, příště ti to půjde lépe, teď tě odpojím a vykrokuješ si ho. Není se vůbec čeho bát, budu tady, kdyby něco,“ řekla a ihned odpojila Tarota, aniž bych měla šanci nějak zareagovat, no nechala jsem to tak, uvolnila jsem se a pokoušela se podle pokynů, které jsem dostala na zatáčení, donutit koně jít směrem, kudy jsem chtěla. Zatlačit vnitřní nohou a slabě zvýšit tlak vnější otěže a bude směrem ke stěně… A do toho pobízet… Bylo to složité na myšlení, ale dalo se, nějak jsem to zvládla, aniž by se cokoliv stalo. Pak jsem pobídla Tarota, který to evidentně bral jako pobídku, že by se mohl flákat a on vesele kráčel, já jsem se snažila udržet co nejlepší sed a nějak celkově přetrpět ten zbytek, bolelo mě celé tělo, tedy kromě zad, ty byly relativně v pořádku, takže jsem neměla problém s tím sedět vzpřímeně… Pobídla jsem Tarota ještě o něco silněji s tím, že jsem se měla pokusit otočit… No jakási otočka z toho byla, ale jak mi bylo nakonec vysvětleno, měla bych spíše přejít úhlopříčně z jedné strany na druhou… Sue mi ochotně pomohla a ukázala cestu a já se snažila za pomoci holení, mírných pokusů o pobídky a uvolněné ruky dosáhnout kýženého účinku. Nebylo to jednoduché a asi nikdy nebude, ale bavilo mě to, měla jsem pocit, že něco dělám správně, a kdybych tomu věnovala patřičný čas, tak to bude jen lepší a lepší.
„To stačí, teď tady u mě zastav a pochval Tarota za to, jak byl hodný. Můžeš mu dát pamlsek, pokud ti nějaký zbyl a poté slezeš. Nejprve vytáhni nohy ze třmenů a otěže si chyt do levé ruky, kterou se chyt přední rozcochy. Pravou nohu přehoď přes koně a sjeď po sedle dolů… Ano, přesně takhle.“ Provedla jsem, co po mě chtěla a popleskala Tarota po nádherném krku, dala mu jeden pamlsek, co jsem vydolovala z kapsy, vytáhla na popud trenérky třmeny a poté následovala Sue opět na uvaziště, kde mě čekala další práce, ale nevadilo mi to. Sice se mi trochu podlamovaly nohy, dosud nebyly zvyklé na přílišnou zátěž, jen na podpatky a těsné oblečení, ale nedalo se nic dělat, hold budu muset začít nabírat i svalovou hmotu.
„Dneska ti to šlo, máš určitě jistou míru talentu, teď ho odsedláme, vyčistíme a pak odnesu věci. Nakonec ho odvedeme do výběhu za kamarády,“ řekla Sue a začali jsme společně s tou první činností, kterou už jsem do jisté míry ovládala. U koní nejsem úplný nováček, ale spíše jsem se o ně starala po jízdě, což zahrnulo čistění a podobně, než abych se na ně nikdy postavila. Možná jsem na to měla peníze, ale ne dostatečnou vůli, kterou jsem získala až po té nabídce, měla jsem prostě za to, že konec modelingu je konec mého života a zbytek nějak protrpím s miliony na účtu, ale nevypadalo to tak. Dostala jsem jakousi novou naději, která mě poháněla kupředu, abych začala dělat nové věci.
Nejprve Sue odepla podbřišník s komentářem, že se to musí opatrně, abych koně nepraštila do nohy a zbytek sedla nechala na mě. Odpojila jsem podbřišník od sedla a přehodila ho přes něj, poté odepla nějaké přezky, co držely dečku u sedla a sedlo opatrně sundala, pokládajíc ho na stojan. Přes něj jsem dala dečku a sundala koni také opatrně kamaše. S uzdečkou mi poradila Suzan, takže podle jejích rad jsem rozepla podhrdelník, nánosník a i ten poslední řemínek, čapla otěže a přes hlavu uzdečku stáhla dolů. Sue mi také ukázala, jak ji složit pro příští jednoduché rozložení, že otěžemi provléknu podhrdelník a zapnu ho, také kdybych měla martingal, tak ten také. Upozornila mne, že normálně si také musím umýt udidlo, které po jízdě bývá špinavé od slin, nebo otřít podbřišník či kamaše – pokud bych jela na jízdárnu a bylo tam třebas bahno, tak to potom je potřeba se o jezdecké potřeby postarat. Také mě informovala o tom, že sedla a uzdečky se maží speciálním mýdlem zrovna jako drahé kožené kabelky, ale s tím si teď nemám dělat starosti.
Navlékla jsem Tarotovi znovu ohlávku a za zkoumavého pohledu Sue jsem ho přivázala. Naštěstí ještě nepršelo, ale schylovalo se k tomu… Možná k večeru. Sue mi přikázala, abych Tarota pořádně vyčistila, že mezitím uklidí, co je potřeba. Začala jsem tedy znovu s kopyty, tentokrát o něco jistěji, což poznal i Tarot. Byl to skvělý kůň, velmi pohledný a měl úžasnou povahu, to nezapřu, kdybych někdy dostala šanci si se připojit k této akademii, přála bych si zrovna takového… Čistila jsem spokojeně kopyta, odstraňovala háčkem tu největší špínu a nakonec ho popleskala po krku a chvilku jen hladila po hlavě, nechal se vesele hladit, občas trochu zaslintal, ale co se dá dělat. Už tak jsem byla relativně špinavá, proto nějaké tělní tekutiny navíc nejsou nic hrozného. Začala jsem hřbílkem opět krouživými pohyby čistit slepenou srst, ale vynechala jsem citlivé oblasti, kde by se mu to nemuselo líbit. Sue jsem ani nezaregistrovala, když přišla, ale co se dá dělat, už tak o mě nemusela mít zrovna valné mínění, nechovala jsem se nejslušněji, ale s tím se také nedalo nic dělat už jen z principu… Věnovala jsem jí jeden hezký úsměv, nějak jsem měla potřebu jí ukázat, že nejsem tak zlá, ale ona mě vybídla, ať pokračuji a nedělám si starosti. Hrubším kartáčem jsem očistila nohy a spodek břicha, kam se zachytily jen ty nejmenší prachové částečky, jak jsme chodili po hale či venku tu chvilinku. Jemným kartáčem jsem ho pak jen doleštila a uklidila čištění do bedny, kterou Suzan zase odnesla někam do stáje. S Tarotem jsem osaměla, prsty jsem přejela po nádherné linii a hlavy a znovu ho pohladila, nedalo se nic dělat, vážně… prvního koně si asi zapamatujete.
„Tak pojď, odvedeme toho krasavce do výběhu,“ pobídla mě instruktorka, která se odněkud vynořila. Nepamatovala jsem si areál, po pravdě jsem vůbec netušila, kde se momentálně nacházím, ale snažila jsem se alespoň trochu zorientovat, no Tarot mou pozornost upoutal více, jak si tak vesele vedle mě kráčel, neublížil mi a vlastně se vůbec o nic nepokusil… Ano, takhle nějak jsem si to nepředstavovala, ale vyhnal z hlavy všechny katastrofické scénáře, co se tam urodili.
U výběhu nám Sue otevřela a já jsem ho dovedla dovnitř, dala mu poslední pamlsek a pohladila ho šeptajíc: „Snad se ještě někdy uvidíme, kluku.“ Poté jsem podle pokynů sundala ohlávku i s vodítkem a nechala koníka, ať si způsobně běží za svými druhy, zatímco já jsem se vracela k Sue.
„Tak co, jak se ti tu dneska líbilo? Moc si toho po pravdě nenamluvila,“ usmála se na mě vesele, když zavřela pečlivě vrata a vzala si zpět ohlávku a vodítko.
„Bylo to tu nádherné, nikdy jsem neviděla tak udržovaný jezdecký areál, a že jsem jich viděla… Tady to působí velmi rodině, zatímco v těch ostatních, kde jsem fotila, se nikdo s nikým neznal, připadalo mi to hrozně umělé… A Tarot byl vážně skvělý,“ zazubila jsem se mírně, když jsem si to vykračovala vedle té ženy směrem k budově stájí, kde jsem měla uchované své oblečení. Nelíbila se mi vidina, že mám odejít, ale nedalo se svítit, možná se sem jednou dostanu, to nepopírám, ale do té doby zase budu trávit čas s přítelem a koňmi u nás na ranči.
„A já si říkala, odkud jsi mi povědomá… Možná jsem tě zahlédla v nějakém z katalogů, co se někde povalovali. Naše akademie také občas fotí pro nějaké značky, studentky a jejich koně ve volném čase, když zrovna neplní své povinnosti. Je to určitě poučné… A vidíš, Tarot také hrál ve filmu, jste si podobní. Dneska ti to s ním opravdu slušelo, možná by stálo za to zkusit drezúru, co myslíš?“ Chvilku jsem si jí prohlížela, ale nakonec jsem s ní musela souhlasit, možná by stálo za to spíše zkusit drezúru než parkur… Ale nevím, nebyla jsem si vůbec jistá, snad se to rozleží doma.
„Já mám teď ještě nějakou práci, trefíš k východu? Moc ráda jsem tě poznala, Kaiso, snad se tady brzy uvidíme. Měla bys do té doby trochu přibrat, jinak se nám tu rozpadneš před očima a koně neuvedeš, když budeš mít nohy jako párátka. Zkus si třeba zajít do posilovny, využij volného času, dokud ho máš. U nás ho už pak tolik nebude. Když se budeš pilně snažit, určitě z tebe jednou bude dobrá jezdkyně,“ usmála se na mě Suzan, když jsme se objevili zase v šatně. Jen jsem přikývla a zdvořile se rozloučila. Byl čas ze sebe svléknout všechno to oblečení. Nejprve jsem sundala helmu a rozpustila si hřívu platinově blond vlasů, spadly okolo obličeje jako závoj, co nutně potřeboval zásah kadeřníka, ale já jsem je jen projela hřebenem a vložila do nich jakousi květinu, co byla součástí mého modelu, dále jsem svlékla tričko s dlouhým rukávem, rajtky a prohlédla si jednu parádní modřinu, co jsem měla na stehně… Po pravdě mě bolelo celé tělo, ale co se dalo dělat. Boty už jsem měla dole dávno, takže jsem do tašky všechno svoje jezdecké oblečení hodila a navlékla na sebe něžně bílé šaty, přes ně černou koženou bundu a k tomu nějaké černé boty na podpatku. Po pravdě ano, byla mi zima, ale pro krásu se musí trpět, no ne?
Naposledy jsem prohrábla vlasy a poté zamířila ukázkovým chodem k východu, tedy k místu, kde jsem si ho pamatovala. Ano, přišla jsem si trochu nepatřičně, ale nedalo se s tím vůbec nic dělat, když se za mnou někdo otočil, tak většinou proto, že ve stáji se tohle prostě nenosí, ale co jsem měla dělat. Zvykla jsem si na podivné pohledy mým směrem, lidé nechápali, že já tohle prostě nosit musím, že jako bývalá modelka si musím udržet nějakou prestiž… Vlasy vypadaly něžně, slabě zářili svou tlumenou takřka bílou barvou a já jsem nevesele kráčela k východu, věnovala jsem poslední toužebný pohled směrem k výběhu a kráčela na těch hrozných botách směrem nahoru…
„Tak jsem tě přeci jen…“ ozvalo se za mnou, prudce jsem se otočila a spatřila Sue s trochu nevěřícným výrazem, ale co. Mírně jsem se na ni pousmála a pokračovala po jejím boku směrem nahoru, kde čekalo obrovské černé auto a v něm má… asi životní láska, tedy samozřejmě hned po koních.
„Moc vám za všechno děkuji, bylo mi čest se sem zajet podívat, vážně jsem si to užila a teď už vím, že dalších pár let chci strávit po boku koní, snad se mi to podaří, hodně štěstí s koňmi a pozdravujte Tarota, nashle,“ pozdravila jsem vesele a nastoupila ukázkově do drahého černého vozu, trochu nepatřičně, ale přesto… Zanechalo to ve mně jistý otisk, chci to zkusit, chtěla bych se naučit jezdit tak, jak se má…

Trochu se omlouvám tomu, kdo to musel číst – když začnu, většinou nevím, jak mám skončit. Za další bych se chtěla zeptat, jestli by byl vhodnější pro mě parkur nebo drezúra. Ze začátku jsem si byla jistá, že parkur, ale nyní si tím tak jistá nejsem, tak bych to nechala na někom zkušeném a objektivním a či by to popřípadě nešlo změnit podle Vaší rady.  Děkuji za případné odpovědi a přeji hezký den.