Moderované komentáře k článku: Březnové číslo

haper - příběh do soutěže: Opřela jsem se pořádně do pedálů a prosvištěla zatáčkou. Kolo znepokojeně zasténalo. Tuhle cestu bych mohla jet poslepu. Mírně do kopce, stále hlouběji a hlouběji se zakusující do shlížejícího lesa. Vítr mi cuchal vlasy a školní batoh poskakoval na zádech. Projela jsem kolem tiše bublající studánky a naposledy zašlapala. Les prořídnul a donesl se ke mně hluboký, hrozivý štěkot. Usmála jsem se. Dupla na brzy a zastavila před dřevěnou brankou. Za ní se mohl přetrhnout obrovský chlupatý vlkodav.
„Rone, pššt!“ sykla jsem na něj a dolovala z tašky klíče. Sakryš, musela jsem je nechat ve škole... Pes dorážel na bránu a zuřivě vrtěl ocasem.
„Stacy?“ ozvalo se. Stoupla jsem si na špičky.
„Joo! To jsem já. Můžeš mi prosím otevřít? Zase mi ty klíčky utekly!“ zakřičela jsem zpět.
Zpoza rohu velké dřevěné budovy vyšla malá baculatá žena s dlouhými temně vířícími vlasy – Dorota. Přidržovala si na hlavě klobouk a kožené řemínky chapsů jí pleskaly přes stehna. Ronald se konečně uklidnil, sednul na zadek a vyčkával. Věděl, že s Dorotinou trpělivostí není radno si zahrávat.
Přivítala mě vlídným úsměvem s dolíčky ve tvářích.
„Jsi tu dnes brzy, doufám, že nejsi zase za školou?!“ zeptala se s varovným tónem v hlase.
„Ále,“ protáhla jsem a objala ji. Kolo jsem opřela o strom a poškrábala Rona mezi ušima. „Konečně se udělalo hezky -“ a chtěla jsem doříct, ale Dorota mě přerušila „- až na ten vítr“ „...až na ten vítr...a já už to nemohla vydržet!“ zaskuhrala jsem na sebeobhajobu. „A ty poslední hodiny jsme stejně nic nepsali,“ rychle jsem ještě dodala a udělala psí oči.
„Až ti na to máma přijde, krýt tě rozhodně nebudu,“ houkla na mě, ale já stejně zahlédla jiskření v očích. Ona je taky pro každou špatnost, i když ze sebe dělá zodpovědného člověka. Za těch pár let jsem ji už dokonale prokoukla.
„Ještě než vezmeš Tečku, poshazuj prosímtě aspoň dva vozíky sena a trochu slámy. Já jdu opravit plotek vzadu na pastvu. Ten uličník Derek to zase rozvyklal,“ postěžovala si a ušklíbla se.
Ještě než jsem se šla převléknout, zastavila jsem jako vždy u výběhu. Kdyby člověk nevěděl, že je tohle místo oplocené, ani by nepoznal, kde pozemek končí a kde začíná les.
Mezi stromy se popásali čtyři koně. Derek se snažil okusovat obehnaný dub, ale jelikož byly laťky naimpregnované, jen se šklebil a frkal. Samozřejmě byl zase celý vyválený a bílé odznaky na nohou a hlavě pomalu nešly vidět. Zadívala jsem se k potůčku volně protékajícímu výběhem, zanořující se podél boxů do výběhu druhého. Pak mizel v lese.
O kus dál se pásl on, mého srdce šampion – Tečka - drobný tmavý hnědák hucula, s malinkou hvězdičkou na čele schovanou pod hustou havraní hřívou. Vedle něj postával starý dobrák Joe s prokvétajícím nosem a rybím okem. A poslední nezbeda – Art – ožužlával hrazení na vzdáleném konci a hleděl do lesa. Jeho bronzová srst svítila mezi stromy.
Dorota a její manžel Nate, si tu asi před šesti lety postavili domov. A to nejen pro sebe, ale i pro své čtyři miláčky. Joea, Dereka, Arta a Tečku – všichni westernoví ponyové a každý svou povahou naprosto jedinečný. Joeímu už táhlo na dvacet a dožíval si tu poklidného důchodu, jen s občasnými vyjížďkami s Dorou. Derek byl uličník. Pořád něco vymýšlel, provokoval ostatní a chvíli v klidu nepostál. Zato na závodech nechával všechny s přehledem za sebou. Je to Nateův kůň a nedá na něj dopustit. Když jsou spolu, to je panečku podívaná. Jedno tělo, jedna duše. Dokážete jen zírat s pusou dokořán...
Art je ze všech tady nejmladší a také největší mazel. Dorota si ho piplá od hříbátka, protože matka pošla při těžkém porodu. Ani si nedovedu představit, kolik to muselo dát práce. A Tečka, Tečka je v mé péči. Už si bez něj život představit nedovedu...
Chvíli jsem postávala opřená o hrazení a dumala nad nesmrtelností chrousta. Pak mě do zad šťouchnul studený čumák a o pozornost se dožadovala Ronova veliká hlava. „Tak pojď, ty nezbedo,“ zašeptala jsem mu a společně jsme šli do domku na opačném konci.
Převlékla jsem se, navlékla na sebe chapsy, popadla klobouk a spěchala do toho prvního pěkného slunečného jarního dne. Pokračovala jsem ke stodole a vešla velikými vraty dovnitř. Pustila jsem se do práce. Věrný Ron si lehl k vlečce s pilinami a hlavu položil na zem. O pár minut později mě přišel zkontrolovat Nate, protože si nevšimnul, že jsem dorazila. Zase totiž něco kutil vzadu na jízdárně.
Když jsem měla hotovo, rovnou jsem to zajela koním nachystat do výběhu do boxů. Byli totiž celoročně venku, ale pokud byl moc mráz, Downovi nic nezanedbali a na takovéto situace postavili malinkou maštal, kde nepříznivé počasí koníci přečkali.
Tečka zvednul hlavu a zařehtal. Bylo to ale spíš na seno než na mě Rychle jsem zajela do prvního boxu a zavřela za sebou, aby se mi nenacpali dovnitř, do čistého a nachystaného na noc. Vyložila jsem pořádnou dávku a hodila ji ke žlabu. Nezapomínala jsem za sebou pečlivě zavírat, protože Derek si rád hrával s páčkami... Po chystání jsem vozík uklidila zpátky do stodoly a šla do domku do sedlovny, pobrat věci.
Odnesla jsem si to ven, k uvazišti. Naše nádherné sedlo přehodila přes dřevenou příčku a s ohlávkou a vazákem v ruce šla pro toho mojeho špindíru. Celá jsem se tetelila štěstím, že jsem zase u něj. Podlezla jsem hrazení a mířila za ním. Zvednul hlavu od trávy a ještě s přežvykováním mi snížil krk a nechal si natáhnout ohlav. Přicvakla jsem lano a zamlaskala. Otočili jsme se od potůčku a vyšli z výběhu. Valášek poslušně šlapal vedle mě a stříhal ušima. Jeho dlouhá ještě stále zimní srst byla jako obvykle dokonale obalená bahnem, takže hned co jsem si ho přivázala ke kroužku, dala se do práce. Hřbílkem jsem posundávala to nejhroší. Miláček si masáž užíval a slastně protahoval krk. No jo, tomu je dobře. Kdežto já tady pčikám z oblaků prachu, který se z něj zvedá a ulpívá mi ve vlasech. Chmpf .
Po třech světelných letech jsem z něj dostala to nejhorší a všechny hrudky bahna zkončily na gumových podložkách, na kterých jsme stáli. Vzala jsem rejžák a pořádně ho vydrbala. Začínal už krásně línat a vedle mě se kupila čím dál větší hromádka tmavé srsti. Rozčesala jsem mu zacuchané žíně a hřívu rovnou zaplétala do dlouhých copků. Už jsem v tom měla takový cvik, že mi to nezabralo ani pět minut. Ocas jsem mu nechala rozpuštěný a vytáhla z tašky měkký kartáč. Krouživými pohyby jsem z něj pečlivě sundávala prach a chlupy lítaly všude. Tlakem v týle a tichým: „Doolu,“ jsem požádala o snížení hlavy a pořádně jsem mu vydrhla srst za ušima i uši samotné, protože tam se podle mě vždy nejdůkladněji vyválel. Byla jsem však opatrná, vím jak je na to citlivý.
„Ššš, hoodný, v klidu,“ chlácholila jsem ho, když se začal cukat a oči se mu strachem rozšiřovaly. Nikdy jsem nezjistila moc o jeho minulosti, ale drobné jizvičky různě po těle neříkaly nic dobrého.
Pochválila jsem ho hned jak bylo hotovo a kartáč vyklepala. Ještě jsem trošku navlhčila stájovou utěrku a vytřela z něj poslední zbytky prachu. Očka i nozdry měl čisté a suché, tak jsem ho pohladila po čele a pustila se do kopyt. Sehnula jsem se k levé přední, nastavila ruku a řekla: „Dej!“ a zamlaskala. Vyškrábala jsem mu z drobných kopýtek bahno a pak napustila do konve vodu, vzala rejžák a vypucovalamu je.
Ron se stále motal někde kolem a kradl mi kartáče. Zrovna když jsem se zvedala, rychlým úprkem proletěl kolem a v tlamě vlající modrá utěrka. „No počkej!“ zamumlala jsem, ale nechala to být, protože kdybych se za ním vydala, stala by se z toho hodinová schovávačka a já většinou prohrávala.
Dotkla jsem se prsty Tečky na prsou a řekla: „Zurück!“ a miláček couvnul, abych mu mohla podlézt pod krkem a vzít z kyblíku botečky. Poznasazovala jsem mu je na kopyta, na hřbet mu položila a urovnala tlustou nádherně zdobenou podsedlovou deku. Pak jsem z laťky stáhla sedlo a nasedlala si jej. Zacinkaly přesky, když jsem schazovala podbřišák a rovnala beránek. Vzala jsem do ruky parelku, čapla neposedu za nos a rychlým pohybem mu stáhla páskovou ohlávku. Pak jsem na ni ješta natáhla uzdečku. Přetáhla jsem mu nátylník přes uši, vytáhla jeden copánek, který se pod řemínek zamotal. Otěže jsem si přehodila přes hrušku a nasadila si klobouk. Do kalhot jsem zasunula malý mobil s důležitými čísly, pohladila Tečku po krku přežvykujíc udidlo, vzala jsem ho za otěže, otočila ho a obešli jsme maštal. Zastavili jsme u kruhovky, kde Nate bouchal kladivem. „Jedeme ke skalám! Do tmy jsme určitě zpět!“ křikla jsem na něj a počkala si na souhlas.
Heh, tma bude sice až za nějakých pět hodin, ale nějakou hranici jsem přece jenom říct musela O Tečka nadšeně stříhal ušima a tiše zařehtal na rozloučenou kamarádům.
K zadní brance do hlubin nekonečných lesů nás doprovodil Ronald a když jsem zavírala a nechávala ho na opačné straně plotu, smutně se po nás podíval a zaskučel.Však my se zase vrátíme. Znovu jsem pořádně dotáhla sedlo a protáhla Tečkovi nohy. Pak jsem se vyhoupla nahoru, vzala otěže do levé ruky, stiskla jsem valáška holeněmi a šlo se.
Napojili jsme se na vyšlapanou pěšinku táhnoucí se mezi stromy. Dívala jsem se před sebe a pousmála se Tečkovým poskakujícím culíkům.
Zakřičelo káně. Zaklonila jsem hlavu a hledala mezeru mezi listy. Obloha byla jako vymetená a na obzoru se mihla černá kroužící šmouha. Nechala jsem myšlenky plynout všemi směry a vnímala krajinu kolem sebe. Zapomněla jsem na pětku z matematiky a čtyřku z chemie, nemyslela jsem na třídní schůzky ani na posměšné pohledy spolužaček. Nemyslela jsem vůbec na nic.
Tečka si vykračoval jistým krokem a dával pozor na pobídky. Suché jehličí tlumilo kroky. Bylo slyšet jen pravidelné oddechování a vrzání větví ve větru. Zhluboka jsem se nadechla a vtáhla do plic vůni čerstvé smůly. Cestička už se pomalu začínala ztrácet a šli jsme teď na vlastní pěst. Vzpomínám si, jak jsem se vždy obávala, že zabloudíme. Nechtěla jsem ven jezdívat sama. Teď už znám zdejší krajinu jako své boty. Za chvíli projdeme pod rozložitým smrkem s obrovskými kořeny deroucími se ze země. Miláček dával pozor kam šlape a když to bylo za námi, spokojeně si zafrkal. „Hodný,“ pochválila jsem ho a pohladila po krku. Začali jsme kličkovat mezi stromy a dělali obloučky, ať se taky trošku rozhýbeme. Chvíli jsme pracovali na kruhu, zastavovali a couvali.
Mířili jsme stále hloub a hloub. Z kopce, pak do kopce a obcházet prudké srázy. Pod námi hučela divoká řeka. Pravá, ledová a nebezpečná.
Pobídla jsem valacha do klusu. Zůstala jsem sedět v sedle a vedla ho bezpečnou cestou, abychom se nezřítili dolů. Pomalým tempem jsme si užívali svobodu těchto okamžiků. Avšak vytanulo mi na mysli Downovic pravidlo: „První práce, potom zábava“ a pustili jsme se do přechodů, klusali na kruhu a zastavovali. Na rovince zkoušeli obraty a v lehkém sedu vyklusávali svahy. Na svůj věk je to stále čipera. Nevím, kde se v něm ten elán bere. Na to, že je mu už 15 let, je svěží a do všeho jde s chutí a nadšením. Vše co umím, mě naučil on. První kůň, na kterém jsem poprvé cválala - s euforií ve tváři a užaslým úsměvem. Byla to tehdy taková rychlost! První kůň, s kterým jsem poprvé překonala padlý kmen a první kůň, který mi bezmezně důvěřoval.
Vyjeli jsme na krásnou rozkvétající loučku už vysoko v kopcích. Místo jako dělané pro cval. Zhoupla jsem se v sedle a pobídla.
„Hejáá!“ zavískla jsem a chytla si klobouk. Tečka pohodil hlavou a už jsme letěli s větrem o závod. S rozšířenými nozdrami zabíral jak nejlépe uměl a jak by řekla Dorota: „Zas má ten svůj spokojený výraz. Jako když se usmíváš ze snu.“ Zprvu jsem tomu nevěřila, ale na fotkách to tak vážně vypadalo. On si ten pohyb tolik užíval!
Obcválali jsme veliký spadený strom a výhružně na nás zaprskala veverka. Museli jsme zpomalit, protože už jsme vběhli do lesa, kde byly zrádné kořeny a uvolněné kamení. Pak jsme přešli do klusu a dali si i pauzu v kroku. Poté zase do práce a tentokrát uvolňování ve cvalu. Starouškovi už to trošku déle trvá než povolí, tak jsme si dávali záležet. Udělali jsme si z louky na několik minut provizorní jízdárnu. Za chvíli už se mi perlil pot za krkem a Tečkovi jakbysmet.
Zničehonic se začal zvedat vítr. Tečka zneklidněl, spěchal a pohazoval hlavou. Tiše jsem na něj mluvila a brala zpět sedem. Přešli jsme ze cvalu do klusu a šli na kruh. Pak do kroku. Uběhlo několik minut.
Najednou bylo hrozivé ticho. Setmělo se. S hrůzou jsem sledovala černé mraky kupící se nám nad hlavami. Zahřmělo. „Co teď?!“ běželo mi hlavou. Od stáje příliš daleko. Do starého mlýna ještě dál. Tečka popocházel, nedokázal vydržet na jednom místě. Je to kliďas, ale ze sil přírody má každý tvor respekt. Pobídla jsem do rychlého klusu. Snad se nám podaří schovat pod nějakým rozložitým stromem, či ve skalách. Začínalo mi rychle bušit srdce. Snažila jsem se však zůstat klidná, abych Tečku ještě víc nerozrušila.
Na zem se snesly první dešťové kapky. Neváhala jsem a pobídla do cvalu. Podařilo se mi ponyho udržovat pod kontrolou, žádné zběsilé úprky. Vítr mi strhával kloubouk z hlavy a kapky mě bušily do ramen. Bouřka nabírala na síle. Podklouzlo nám to.
„Šššš“ opakovala jsem stále dokola a klidnila tak nejen ho.
Pak jsem to uviděla. Velký puklý balvan připomínající rozšklebenou tvář čarodějnice. Nedaleko odsud je krmelec!
Pravou otěž jsem nalepila Tečkovi na krk, tlačila ho holení a strhla ho na stranu. Sprintovali jsme mezi skalami a miláček už začínal být unavený.
„Ještě kousek, ještě kousek,“ mumlala jsem.
Konečně! Před námi se objveila malá dřevěná bouda a vedle krmelec naducaný senem. Zaklonila jsem se a přitáhla otěže. Opřela se do třmenů. Tečka provedl skoro ukázkový sliding stop a s frkáním zastavil. Seskočila jsem na zem a nemotornými prsty hledala uvolněné prkno ve stěně. Před pár lety jsem tu potkala hajného a ukázal mi, kde schovává klíč. Vteřiny ubíhaly a měla jsem co dělat, abych valacha udržela.
Dřevo povolilo. Rychle jsem klíček strčila do zámku a otočila. Dveře zasténaly a pustily nás dovnitř. Honem jsme se nacpali do sucha, já za námi zabouchla a klíč pověsila na hřebík.
Přerývavě jsem oddechovala. Do boudy nelítostně tloukl déšť. Hřmělo tak silně, že jsem měla pocti, že se země třese.
Když si oči přivykly přítmí panující v komůrce, zahlédla jsem v protějším rohu naházenou hromadu sena a hned vedle kupu slámy. Kus ode mě stála bedna s nářadím a o ni opřený pytel s mrkvemi. Koukla jsem na Tečku. Stále byl napnutý jak pružina, ale dech se mu zklidnil. Uvědomila jsem si, že ho stále urputně hladím po krku.
Stáhla jsem z něj sedlo a položila na bednu. Sundala mu i uzdečku a řemínky mi nepěkně klouzaly mezi prsty. Byla jsem vážně ráda, že jsem mu dala i ohlávku. Odcvakla jsem od udidla jednu otěž a udělala z ní provizorní vazák a přivázala si miláčka k příčce. Vzala trochu slámy a začala ho do sucha vytírat. Zvlhlou jsem házela za sebe na hromádku a brala stále novou a novou. Na krku a na zadku byl pořádně promočený.
Venku se stále všichni čerti ženili. Hned jak byl suchý, přešla jsem k senu, popadla část do náručí a dlouho a bedlivě zkoumala zda není staré a plesnivé. Pak jsem spokojená, že je v pořádku mu to donesla a hodila na zem. Labužnicky si odfkrnul a pustil se do jídla. Až teď jsem si uvědomila jak jsem mokrá já.
Strhla jsem ze sebe mikinu a vysoukala se z chapsů. Vlasy se mi nepříjemně lepily na čelo, tak jsem si je stáhla do pevného uzlu gumičkou z jednoho z Tečkových copů. Tričko a kalhoty jsem měla jakštakš suché. Aspoň to. Mokré věci jsem pověsila za vyčnívající kousky dřeva a pak se pustila do postrojů. Našla jsem v bedně čistou hadru a začala sedlo třít do sucha. Uzdečku taktéž. Podsedlová deka to naštěstí odnesla jen na okrajích a rychle schla.
Sesula jsem se do sena a hlavu opřela o stěnu. Mezerami mezi prkny sem trochu profukovalo, ale zima nebyla. Chytla nás klasická a naprosto nečekaná jarní plýskanice. Pozorovala jsem teď již spokojeného valáška a konečně i já byla v klidu. Tady se nám nemůže nic stát.
Přejížděla jsem pohledem po jeho mohutném krku a svalnatých nohách. Zavřela jsem oči a zaposlouchala se do hromobití. Začínalo pomalu odeznívat...
Zatoulala jsem se ve vzpomínkách k prvním dnům, kdy jsme se sem do města přistěhovali.
Bylo to před pěti lety. Rodiče se rozvedli a matka už to doma nemohla vydržet. Tak jsme se přestěhovali sem, do příměstské části maloměsta. Koupili jsme jednopokojový byt s nízkým nájmem. Jsem tam tak strašně nerada. Jedna místnost... Jaké má pak člověk soukromí zvlášť s vlastím rodičem?! Chmpf, a otec se teď určitě válí někde na pláží v Evropě se svou o deset let mladší milenkou. To by mu bylo podobné.
První den v mém novém domově jsem probrečela... A skoro celý měsíc. Ve škole jsem vůbec nezapadla a nešlo mi to. Po zvědavých pohledech a nepříjemných otázkách přišlo přehlížení.
Po osamocených večerech jsem se toulávala ulicemi a chodila čím dál tím dál. Jednou jsem nastoupila na autobus a nechala se zavézt na konečnou zastávku skoro do lesa. Krajina kolem byla úžasná. Fascinující. Nosila jsem s sebou skicák a procházela se lukami a nekončícími lány borovicových lesů.
A jednoho dne jsem narazila na velký pozemek ukrytý mezi stromy. Vypadal nově. Vše bylo čisté a čerstvé. Schovávala jsem se za houštím a podivné místo si prohlížela. Vůbec mi nedocházelo na co se to dívám. Celé bylo obehnané tmavým dřevěným plotem a přibližně polovina levé části ještě přepůlená na dvě. Protékal tamtudy potok a u každé z obou branek stály malé dřevěné domky. Na opačném konci pozemku, na straně do lesa byl velký pískový obdelník. Vedle něj kruhový plac taktéž s pískem. Za obdelníkem stála menší budova s většími vraty, volně přecházející v pěkný rodinný domek. Skoro úplně u cesty veliký sklad a kousek dál vlečka hnoje. Malé parkoviště a na něm přepravník.
Až pak jsem si všimla, že ve výbězích (ano, dvě velké čtvercové oplocené louky byly výběhy) se mezi stromy pásli dva koně. Snad spíše poníci. Tmavý až černý hnědák s modrým okem a světlejší valach. Byla jsem uchvácená! Koně jsem milovala z celého svého srdce a překvapilo mě, že se tu taky někdo takový najde. Ještě na vesnici jsem asi rok jezdívala na tažné kobyle, ale moc jsem se toho nenaučila. Teď jsem stála jako uhranutá a pozorovala povyk u přepravníku. Ozývaly se tlumené rány a křik lidí. Oba koně zneklidněli a doklusali k hrazení. S našpicovanýma ušima a stejně přimrazení jako já, sledovali dění nedaleko od nich.
Nejspíše majitelé se snažili z vozíku bezpečně dostat vyhublého drobného ponyho. Vypadal opravdu hrozně a vyděšeně. Za ním vycházel karamelový plavák. Nádherné zvíře. Byl trochu nejistý, ale vypadal dobře. Ne jak chudák to zubožené zvíře před ním. Vydržela jsem pozorovat situaci až do té doby než oba noví koně zašli do stáje u domku a pak byl klid. O pár minut později mi jel autobus a já musela celou cestu utíkat, abych to stihla.
Od tohoto dne jsem se tam každý den vracela. Tajně jsem posedávala v zadním rohu jednoho z výběhů a mazlila se s koňmi. Moc hodný byl ten s rybím okem. Vypadal na strašího chlapíka, kterého jen tak něco z míry nevyvede. Oba nováčci však byli stále doma.
Uběhl týden a já už si nedávala tak dobrý pozor, aby mě nikdo nezahlédnul a měla oči jen a jen pro koně. Takže jsem si vůbec nevšimla, že si majitelé pořídili ještě obrovského hlídacího psa. S e štěkotem mě našel a já ho nemohla ani za nic uklidnit. Přiběhla statná postarší paní s obočím staženým a z očí jí lítaly blesky. Dostala jsem dlouhý proslov na téma soukromý pozemek a bezpečnost v přítomnosti koní. Nedokázala jsem pomalu ani promluvit, jak jsem se cítila zahanbená a vystrašená. Pak přišel muž, v kovbojském, kterého jsem několikrát zahlédla. Mluvil se mnou vlídnějším hlasem. Představil sebe i svou ženu a ptal se, co tu pohledávám.
Náhle se ze mě slova začala řinout proudem. Vykládala jsem jim o svém poutu se zvířaty, o tom jak jsem se nedávno přistěhovala a o tom jak se cítím. A oni mě poslouchali.
Vzali mě na chvíli k sobě domů a byli tak hrozně hodní. Provedli mě po celém areálu a představili Rona, Dereka a Joea.
„A co ti dva ve stáji?“ zeptala jsem se nesměle.
„Tak ty o nich víš?“ zeptal se s údivem v očích Nate.
„Pojď,“ řekla hned nato Dorota a vedla mě dovnitř.
Byla to malinká maštal, ale krásně zařízená a vybavená tak jak má být. Koně, na které jsem byla tolik zvědavá přežvykovali v boxech seno. Jako první jsme se zastavili u plaváka.
„To je Art. Matka mu zemřela po porodu a Dorota dojížděla den co den, aby z něj vyrostlo tohle nádherné zvíře. Má tři roky,“ vyprávěl mi Nate a Dora se s láskou v očích usmívala. Pak jsme se otočili k druhému boxu.
„A tady máme Tečku,“ řekl trošku posmutněle. „Unikl hrobníkovi z lopaty. Odkoupili jsme ho od řezníka. Nevíme nic víc než jeho jméno, plemeno a to, že přišel od špatných majitelů. Podle veterináře může mít přibližně deset let.“ Dívala jsem se na to utrápené zvíře. Už ale vypadal mnohem lépe. Kůže na něm nevisela. Celé tělo měl poseté jizvičkami a na čele mu svítila drobná hvězdička.
„Můžu?“ optala jsem se a sahala po dvířkách.
„Buď opatrná. Lidem ještě tak úplně nědůvěřuje,“ upozornila mě Dora.
Valach plaše zvednul hlavu a měřil si mě pohledem. Dřepla jsem si a vyčkávala tak dlouho, dokud se ke mně neotočil. Sklonil krk a obezřetně se přiblížil. „Hoodný,“ šeptla jsem a natáhla ruku. Ucuknul a už se ke mně nevrátil.
Vyšla jsem z boxu a loupla očima po Downových. Ti se však usmívali.
„Za chvíli ti jede autobus, ale přijď zítra ve dvě a přiveď maminku, ano?“
Zamrkala jsem a naprázdno zalapala po dechu.
„D-děkuju!“ vykoktala jsem, popadla jsem skicák a letěla domů.
A od té doby jsem tu. Ze začátku jsem se starala o Joea, ale viděli, jak moc mě to táhne k Tečkovi a jak mi začíná pomalu důvěřovat. Tak netrvalo dlouho a splnil se mi sen Učili jsme se s Tečkou navzájem.
A dnes, dnes je to už pět let...
Zvedla jsem se ze sena a otřepala se. Poškrábala jsem Tečku po krku a vykoukla ven ze dveří. Déšť pomalu ustal a začínalo se vyjasňovat. Nechala jsem otevřeno a do krmelce zavanul čerstvý vzduch. Ptáci zpívali a celý les bzučel životem. Mokré skály voněly po vápenci a mechy vykukující ze skulin hrály všemi barvami.
Odvázala jsem valáška a vyvedla ho ven. Rozhlížel se a chvíli zvědavě koukal mezi stromy. Poškrábala jsem ho na kohoutku a kontrolovala jestli už proschnul. Ještě na prsou a na břiše. Tak jsem se podívala doleva i doprava. Nikde nikdo. Rozešla jsem se a začala Tečku kolem krmelce ve velkých obloucích vodit. Tráva klouzala a z listů skapávala voda.
Za několik minut jsme se vrátili zpátky ke krmelci. Ometla jsem z ponyho snítka slámy, co na něm uvízla a znovu nasedlala. Za zadní rozsochu jsem dala mikinu a chapsy, které byly stále promoklé a přivázala je koženými řemínky na zdobení sedla. Natáhla jsem mu uzdečku, zamkla boudu, a klíč pečlivě schovala. Vyhoupla jsem se do sedla, pobídla jsem Tečku do kroku, naposledy se otočila a jeli jsme domů.
Protože bylo příliš vlhko a svahy se staly o to nebezpečnější, nešli jsme rychleji než klusem.
Hned co jsme se dostali k signálu, jsem Dorotě nacvakala uklidňující zprávu, že jsme v pořádku a nezranění.
Ještě se mi nechtělo zpátky, ale nebylo by vhodné dál se venku zdržovat. Tak jsme šlapali nejkratší cestou do areálu.
Do hodiny už jsme slyšeli dunění řeky. Pobídla jsem Tečku do klusu a na volné otěži jsme si naposledy zaklusali. Zbytek cesty už se šlo po pěšině krokem.
Prošli jsme brankou a zase za sebou zavřeli. Zastavili jsme až na gumách. Ihned se rozletěly domovní dveře a řítila se k nám Dorota zda jsem živí a zdraví. Seskočila jsem ze sedla a začala ji ujišťovat, že nám nic není. Za pár sekund se k ní připojil i Nate a musela jsem jim povyprávět co se dělo. Meziřečí jsem odstrojovala a dala se do česání. Pořádně jsem ho promasírovala a znovu zkontrolovala jestli není někde odřený či nateklý. Naštěstí nic. Objala jsem ho a chvíli nechala stát samotného. Došla jsem do stáje pro deku, protože se po bouřce ochladilo a natáhla ji na něj. Dostal zaslouženou mrkev a vděčně mě dloubnul do ramene. Rozpustila jsem mu copánky, odvázala ho a zavedla zpět do výběhu.
Odklusal za zbytkem stáda. Uklidila jsem všechny věci z uvaziště a šla se převléknout do suchého. Dorota mi uvařila horký čaj a jen co bylo dopito, šlo se zase do práce.
Ve výbězích posbírat kobyláky, omést pavučiny v maštali, vycídit napajedlo a pomoct v domě s večeří.
Všichni jsme společně pojedli, umyli nádobí a jelikož už bylo dost hodin, šli se pozavírat koně.
Vzali jsme deky a kbelíky s jádrem. Miláčci už vyčkávali u boxů, věděli, že už je čas. Tečkovi jsem deku dávat nemusela, jen mu natáhla ohlávku a odvedla do boxu. Do žlabu jsem mu vyklopila večeři, lípla pusu a vyšla ven. Zavřela jsem dvířka a zamknula zámek. Všechny boxy se zamykaly, aby nám koně nikdo neukradnul.
Ještě pokrmit Ronalda a dnes padla.
Rozloučila jsem se, nasedla na kolo a zavřela za sebou branku. Zamávala jsem a Dorota na mě křikla: „A zítra žádné záškoláctví, jasné?!“ pohrozila prstem a šla.
Zasmála jsem se.
To se ještě uvidí...