clair a pomněnka: KOMPLIMENT - ze země

S Pomněnkou jsem vstoupila do kruhovky a vodítko jsem odepnula a odložila jsem ho do bezpečné vzdálenosti tak, aby nemohlo Pomněnce v žádném případě ublížit. Hnědku jsem pohladila a z kapsy jsem vytáhla sušenku s medovou příchutí, ty Pomněnka milovala, dalo by se spíše říci, že je naprosto zbožňovala. Zastavila jsem se u levého boku Pomněnky, do jedné ruky jsem uchopila sušenku a druhou rukou jsem jí poklepala na levou nožku a zavelela jsem “úklona”. Hnědka po poklepání nožku zvedla a já ji podržela. Mezi tím jsem pravou ruku se sušenkou protáhla mezi jejími předními nožkami tak, že se musela trochu natáhnout a snížit. Na nožku, kterou jsem držela, si poklekla a pak se pro sušenku konečně natáhla. Opět se postavila a já ji začala chválit. Také jsem měla za co. “Tak si to zkusíme ještě jednou, ty moje šikulko.” pohladila jsem ji a obešla ji. Z kapsy jsem vylovila sušenku, kterou jsem schovala do levé ruky. Pravou rukou jsem poklepala kobylce na pravou přední nožku a se slovem “úklona” jsem jí nožku podržela. Ruku s pamlskem jsem jí ukázala a počkala jsem, až se pro něj natáhne. Opět se musela opřít o své koleno. “Tak je šikovná.” chválila jsem ji a pak mi sušenka zmizela z ruky. Hned se postavila a zkusili jsme si to ještě jednou zleva. Opět se opřela o koleno a jakmile sušenku ukořistila, postavila se. “No jo Pom, já vím, že jsi moje šikulka.” pohladila jsem ji po pleci a narovnala se. “Pro dnešek konec.” Rozhodla jsem se, že pro dnešek toho už bylo dost. Nechtěla jsem, aby ji to přestalo bavit. Vodítko jsem přicvakla k ohlávce a vydala jsem se s ní do stáje. A po cestě jsme ji pořád jen chválila. Snad jí ta chvála nestoupne do hlavy.