marigold a bouře: CVIK ÚSMĚV - 3.LEKCE

Abych dnešní lekci poněkud zase založila na jiném, pro Bouři smradotvorném principu, zastrčila jsem si do vnitřní kapsy mé "templářské" bundy svojí velice, velice tajnou záležitost... skleněnou placku medoviny, co mi věnoval táta na minulém rozsvícení vánočního stromku. Jelikož jsem měla hodně velký a zřejmě oprávněný strach, že mi jí někdo zabaví (kdo by mi uvěřil, že je to výcviková pomůcka? ), schovaly jsme se s Buřinkou do venkovní kruhovky, kde byl svatý a úžasný klid. A podzim zady skoro mluvil; stromy podél jezera Azul už stačily vytvořit nádherné voňavé koberce barevného listí.
Hvězda měla mojí templářskou bundu ráda, z mě neznámých důvodu jí musela neustále oždibovat a očuchávat jak pes. Byla jednoduše tmavě zelená, akorát s malým žlutým vyšitým templářským křížem na zádech - nejspíš byla moje milá kobylka v minulých životech rytířský kůň. Ono by to ale všemu nasvědčovalo; držení těla, veliká hrdost, kterou jsem prostě musela tolerovat, pokud jsem chtěla být s Buřinkou zadobře, její inteligence i půvab. Takže... tím, že mě přijala, se ze mě vlastně stal rytíř
Pustila jsem hvězdu do kruhovky na volno, sundala si svou milovanou bundu, pod kterou byla pro změnu asasínská mikina, což byl paradox... asasíni a templáři, největší nepřátelé
"Musíme najít svojí loajalitu." zamručela jsem, zatímco jsem dolovala placku medovinky z pečlivého úkrytu. Bouře se prošla po kruhovce, prozkoumala pachy a hromádky, ukousla přečuhující trsy trávy a chytla mojí templářskou bundu na hrazení do zubů s tím, že skončila na zemi. Nejlepší na tom bylo to, že se jí pak sama lekla a prudce se otočila skoro na podpatku s úskokem. Začala jsem se smát.
"No počkej, ty mi jí chceš ukrást či co? Nene! Já vím, že se ráda parádíš, ale podle mě máš trochu jiný styl, než já." vyklepala jsem svou bundu a položila znovu na hrazení. Buřinka pohodila hlavou, byla nějak plná energie. Kde to vzala, vždyť máme za sebou trénink!
"Ty jsi poděs. Tak pojď, Bouře!" zavolala jsem na ní a mlaskla, kobylka našpicovala ouška a vydala se s odfrknutím ke mě. Měla na sobě deku, jelikož trochu poprchávalo, takže byla hezky zabalená a vypadala jako želva v krunýři. Šedivém,hmm...
Odměnila jsem jí kouskem mrkve, když ke mě dorazila, s hezkým odstupem, přesto osobním kontaktem. Zvedla jsem placku, odvíčkovala a dala jí čuchnout společně s povelem.
"Sýýr!" zároveň jsem tím přiblížila ruku k jejím nozdrám, automaticky se zazubila taky.
"Neříkej mi, že jsi takový abstinent!" nasadila jsem jeden z arzenálu svých úšklebků, tenhle ale patřil mezi pobaveně a nevinně... v podstatě láskyplné. Moje verze běžného úsměvu
Odměnila jsem Buřinku, zavíčkovala medovinku a položila na zem, jelikož jsem jí neměla, kam dát. Kobylka se na okamžik zadívala kamsi do dálky, za nějakým jiným koníkem, co se pohyboval v dálce.
"A jéje. Ouha, kurňajs fixajs..." klela jsem po svém způsobu a schovala placku pod mikinu. Právě včas, blížil se Tom s Lionem na cestě ven.
"Eh, ahooj!" zamávala jsem na něj. Podle očekávání se na mě podezřívavě podíval, ale zamával mi taky a pokračoval v cestě. Jakmile zmizel i s ryzáčkem z dohledu, znovu jsem vytáhla medovinu a opakovala cvik. Hezky Buřince před čumák se slovním povelem, pak pamlsek a pochvala. Po těch dvou lekcích už to hezky chápala, jen pořád potřebovala ujistit, že je to správně. Zkusila jsem to jednou bez medoviny, to si ale Buřinka moc jistá nebyla a jen tak na mě koukala, proto jsem jí medovinu před čumák strčila ještě jednou a pochválila jí, když, už jen trochu, zvedla pysky.
Zkusila jsem to tedy ještě jednou, prst před čumák, slovní povel. KObylka se na chvíli zarazila, než pomalinku trošku zvedla pysky. Hned jsem jí začala překotně chválit a dala jí další mrkev, pak přicvakla vodítko a popadla bundu, pod kteoru jsem schovala medovinu. Lekce měla být krátká a nám to zrovna začalo jít - v nejlepším přestat. Vypravily jsme se pomaličku domů, užívala jsem si pohodičku a klídek.
"Příští týden vyrazíme ven. A tenhle na nějakou tu procházku." plánovala jsem si dopředu polohlasně.