lia a charakter: Z tohohle mě jednou trefí, ne on se prostě nemůže chovat jako normální kůň. Musí překopat celý box, vyklopit kbelík s vodou, vytahat seno z jeslí a pak dělat že ho nemá. Hlásek o tom, že moje skříň ani uspořádání záložek v počítači není o moc lepší, jsem zdvořile naslouchala. Měl pravdu, já taky nebyla úplný perfekcionista, co se čistoty týče. Tedy na tu si poměrně potrpím, jako prach na knihovně a podobně, ovšem když jde o úklid. Viděla jsem před sebou svou skříň a v ní pobořené hromádky prádla. Našpulila jsem pusu a vyrazila pro věci. Kolečka tu nebyla. No tááák. S úpěním jsem vyrazila k druhé nářaďárně, tam na mě čekalo jedno jediné. Oddechla jsem si, odvezla ho před box, z „mojí“ nářaďárny si donesla lopatu a vidle. Lopatu jsem opřela o box o vidle já sama. Mě se do toho tak nechtělo. Zatímco ostatní se do toho pouštěli, zvlášť služba ve stájích, moje ctěná maličkost se ne a ne uráčit začít něco dělat. Nakonec mě k tomu dohnal pohled na mokré piliny pod žlabem, kam hnědák zase vylil kbelík. Budu muset poprosit o dodání držáku do obchodu, jinak bude větší spotřeba pilin, než normálně. Stejně bych mohla v neděli vzít box komplet. Vyházet veškerou podestýlku, vydrbat rýžákem na násadě a teplejší vodou podlahu, naházet na ně piliny, ty vyvést následně na hnojiště a pokračovat. Z mého rozjímání mě vyrušil Nathan, který projížděl s kolečkem. Nic neřekl, pouze zvuk kroků mě vytrhl ze svého zamyšlení. Vzápětí jsem se sama na sebe neuvěřitelně namíchla. Já tady zírám na ten bordel, zatímco jsem už mohla být v polovině! Našpulila jsem pusu a stejně se nedokázala dokopat do jediného pohybu. Probíhající Dalila se mi otřela o nohy a já se konečně rozhodla začít. Dokonce mi v hlavě nezněla pro dnešek žádná písnička. Ani ten zatracený Coconut se mi tam neuchytil a to se po něm normálně mohu utlouct. Vidle jsem opřela o box a natáhla se do něj pro modrý kbelík, ta krása byla celá obalená od těch zatracených pilin. Zatraceně! Položila jsem ho před box, popadla vidle a konečně se pustila do práce. Tentokrát neobvyklé, nejdříve jsem tu nádhernou hromadu, která se nacházela přímo ve středu boxu, musela rozprostřít, aby se vůbec ta sláma dala roztřídit. Špinavá mířila do kolečka společně s koblížky, čistá do zadní části. Šlo to část po části, vidle po vidli. Počkat co? Stručně – to koukání na box utíkalo rychleji. Dalila kolem tohohle boxu proběhla asi šestkrát, než jsem byla se slámou konečně hotová a vidle jsem měnila za lopatu. Piliny šly… poměrně stejně rychle. Normálně jdou rychleji – nemusí se tolik třídit, prostě tam kde je tmavý flek, se vyhodí, ale dneska se ten tmavý flek táhl skoro po polovině boxu. Ve čtvrtině jsem musela práci přerušit a vyvést kolečko na hnojiště, protože bych to jinak neuvezla. Další várka tmavých pilin přišla na hnojiště přibližně o deset minut později. Cestou jsem nabrala pouze piliny, ty balíky se mi tam pro dnešek hold nevešly. Novou čistou várku pilin (jsem zvědavá jak dlouho jim přívlatek „čistý“ vydrží) jsem vyklopila do boxu a lopatou se pustila do jejich srovnávání do rovnoměrné vrstvy. Následně jsem s kolečkem vyjela pro dva balíky. Nejprve jsem ten se slámou, hodila do středu boxu a ten se senem pod jesle, do kterých jsem ho začala vzápětí rvát. Samozřejmě, že jsem nejprve rozřízla provázek a pak jsem ho tam teprve začala dávat . Provázek jsem si strčila do kapsy a pustila se do balíku slámy. Její provázek taky skončil bezpečně v kapse a já se pustila do rozebírání balíku. Nejprve rukama, další část vidlemi. Nářadí jsem uklidila na své místo – vidle a lopatu do jedné, kolečko do druhé místnosti, tak jak byly. Provázky jsem vyhodila a pustila se do kbelíku. Tak to bylo…ehm…zajímavé. Nejdříve jsem ho omyla od všemožných (I NEMOŽNÝCH) pilin, utřela ho a natočila do něj čistou vodu. Nakonec jsem ho postavila do boxu a zametla před boxem, přeci jen můžu ušetřit službě trochu té práce.