kitty + charakter: OPRACOVÁNÍ NA HALE A LEHKÁ VYJÍŽĎKA VEN S IZZY A JENN NA LYŽÍCH
Po obědě jsem si dala chviličku na vytrávení A pak vyrazila za Charliem. Tetička mi dala klíče ještě při jídle, takže jsem jen čapla vodítko a vydala se pro pana Plísňový ksicht Už dřív jsem si všimla, že ho Lia ladí do modré. To se mi líbilo, koneckonců i když jsem s ním pracovala já, přidělila jsem mu právě modrou provazovou ohlávku. Mířila jsem do výběhu, valacha jsem rozeznala už z dálky. „Terry!“ zavolala jsem na něj stejně, jako jsem byla zvyklá. Charakter měl vždycky dost energie a koumal všechno kolem, takže reagoval i na tohle. Zvedl hlavu a koukal na mě, čumák od sněhu, jak se snažil najít pod tou peřinou nějaké zbytky trávy. Díkybohu byl díky tomu i čistý. „Ahoj ty blázne.“ Pozdravila jsem ho a nechala ho očichat si hřbet ruky. Charakter nasál můj pach, odfrknul, a pak se jal rozepínat mi bundu. „To je Connorova práce, děkuju pěkně.“ Odmítla jsem ho, lehce ho ťukla přes čumák a cvakla vodítko. Nesla jsem si s sebou i svojí mrkvovku, kdyby se náhodou rozhodl že je sranda si dělat srandu z věcí jako je osobní prostor. A samozřejmě to tak dopadlo. Několik jasných zásahů rytmickým tlakem – musela jsem použít tlak doslova, na gesta nereagoval – a nechala jsem ho zacouvat tam, kam patří. Bylo potřeba stanovit pravidla hned na začátku, takže jsem s ní strávila asi dvacet minut ve výběhu, během kterých jsme stanovovali osobní prostor, následování, pozornost a podobně. Zdálo se, že Charaktera to dost baví Měl výraz jako malé hříbě a už zase hrál tu svojí hru „Vím co chceš ale pokud mě nevidíš, tak to nedostaneš.“ Musela jsem se smát. Odvedla jsem ho z výběhu do stáje – celou dobu jsem si hlídala tempo, pozornost, osobní prostor a tak podobně – a cvkla ho v uvazišti. Donesla jsem si jeho čištění, chrániče, uzdečku, ovšem sedlo jsem si vzala ze záskokové sady – chtěli jsme jet ven, je to koneckonců lepší, a pořád přesně vím, které mu sedí – vloni na jaře jsme ho nechávali pasovat přesně na něj, když mu jiné nesedělo. Jinak jsem všechno vzala jeho. Skříňku jsem zamkla a se stojanem na vybavení se vracela k uvazišti. To už si Charlie samozřejmě hrál s vodítky, na kterých byl přivázán.
„Hodláš je rozžužlat?“ houkla jsem na něj s širokým úsměvem. „Blázne.“ Podotkla jsem ještě, vyndala z čištění hřbílko a začala mu rozmasírovávat záď a zároveň dostávat slepené chlupy od sebe. Viděla jsem, jak se díky krouživým pohybům hřbílka dostává prach a drobné částečky od kořenu chlupů (které měl Charlie znatelně delší než ostatní koně) na povrch a během chvíle jsem se na ně vrhly s měkkým kartáčem. Ten jsem po každém tahu vyčistila gumovým hřbílkem, samozřejmě směrem pryč, pryč od koně, nerada bych, aby tahle práce přišla vniveč, a trochu víc práce mi zabraly ještě delší chlupy mezi předníma nohama, které byly znatelně slepené k sobě. Zatímco jsem je rozdělávala ohnutá, Charakter se rozhodl vyhrnovat mi všechny vrstvy oblečení. Asi se rozhodl, že skončím s nastydlými ledvinami Konečně bylo hotovo a mohla jsem mu pořádně vzít i nohy, kopyta – u těch si ze mě zase dělal srandu, samozřejmě – a chtěla jsem i hřívu, ale rozhodla jsem se, že radši ne. Někteří lidé to nemají u svých koní moc často rádi, jelikož nikdy to nezůstane bez vytrhnutí aspoň několika žíní a Charlie jí má tak hezky bohatou – co kdyby byla Lia proti tomu. Mohla jsem se tedy dojít převlíct do jezdeckého a donést si přilbu. Pro jistotu jsem měla pod teplou bundou i páteřák – u tohohle medvěda člověk nikdy neví. Uklidila jsem Liino čištění, zamknula skříňku a šla zpátky k Charliemu.
Takže jsem mu nasadila kamaše (dobře, další věc co jsem vzala ze záskokové sady Ale z dobrého důvodu. Venku na sněhu by se bandáže mohly snadno začít odmotávat a to by mohlo vést ke katastrofě, kamaše jsou do tohohle počasí mnohem bezpečnější a praktičtější. Botičky dostal své vlastní, nasedlala jsem ho – samozřejmě se začal nafukovat, jak jinak – a pak jsem odešla s uzdečkou do šatny, pustila teplou vodu a pod ní udidlo zahřála – ať mu nestrkám do huby tak strašně studený kus kovu. Stejně ale při uzdění chňapnul už tradiční po nánosníku a odmítal ho pustit. Opatrně jsem mu ho vyndala z huby, poznamenala si, že uzdečku Lie vyčistím, než se vrátí, a pak mu nandala udidlo. Sám si ho vzal, nechal si uzdečku nasadit a zapnout. Očividně se už nemohl dočkat. Nasadila jsem si helmu, rukavice, odepnula Charaktera a šli jsme na halu.
JÍZDA
Na hale byl zrovna Connor s Lady. „Tak ses konečně dočkala?“ promluvil na mě, zatímco z klusu prováděli zastavení. „Jojo. Doufám, že ho vezmu víckrát, Lia je pryč celý týden. Nechci ho moc unavit, ale chyběl mi.“ Odpověděla jsem Konymu a ten pokýval hlavou a nechal kobylu pod sebou zacouvat. „Nebudeme tu dlouho, chci ho jen trochu rozhýbat a ujistit se, že se z vyjížďky zvládneme vrátit.“ Zazubila jsem se na něj a vyhoupla se do sedla. Zasedla jsem, srovnala se, upravila si třmeny – na tomhle sedle jsem je znala po paměti – a upravila si délku otěží tak, aby si valach mohl vytáhnout krk. Stiskla jsem holeně a Charakter vyrazil hezky aktivně dopředu. Bylo znát, že se s ním pracuje pravidelně, nešel tak moc spěšně, ale pořád tam byla ta jeho chuť vystřelit. „Hodný kluk je to,“ pochválila jsem ho, napojila se s ním na stěnu a začala s ním objíždět jízdárnu. Potřebovala jsem se srovnat, už je to chvilka, co jsem byla naposledy v sedle. Sednout hezky hluboko, protáhnout nohy, uvolnit kotníky, záda narovnaná, ne moc, ne shrbeně, hlavně bez křeče. Ramena volně spuštěná dolu, v loktech pravý úhel, pěsti jakobych držela půllitr, neotevírám, mám koně na kontaktu. Ruka tímhle způsobem automaticky pružila s hubou koně a já vnímala pohyb valacha pod sebou, kdy jde která noha a jak mu pracuje hřbet. V rohu, do kterého jsem ho protlačila vnitřní holení proti vnější otěži, jsem tak cítila jak si podšlápl vnitřní zadní pod tělo. Objeli jsme halu jednou dokola, načež jsem otočila vnitřní rameno, hlavně se nikam nebortit, přitiskla vnitřní holeň, vnější šla lehce dozadu a v obratu, který jsem po Charliem ve čtvrtém rohu žádala, vytvářela stěnu. Vnější otěž obratem vedla, zatímco vnitřní, nabídnutá, zajišťovala že neztuhne v týlu. Tímhle způsobem jsme prodloužili roh o obratu a v momentě, kdy měl Charlie mezi ušima diagonálu, jsem pomůcky vrátila do původní pozice a nechala ho projet diagonálu. Stejným způsobem jsem ho ohnula do dalšího rohu, vrátila ho na stěnu a projela s ním, stále ještě ve vytažení, další jízdárnu. Poté jsem si ho otočením ramenou a holeněmi otočila dovnitř jízdárny, vytyčila bod, na kterém jsem se rozhodla zastavit a chvilku předtím jsem zasedla hloubš do sedla, vydechla, uvolnila se, stiskla stehna, ale nijak křečovite, a pak přišlo přiložení holení a vydržená ruka. Charlie šel lehce proti ní, tak jsem natočila pěsti víc dovnitř, a jakmile povolil, uvolnila jsem i já a pochválila ho. Samozřejmě chtěl jít okamžitě zase dopředu, takže jsem ho nechala zastavit a zacouvat na původní pozici. Pak znovu, tak jsem to zopakovala. A párkrát jsme to tak provedli, než se konečně uvolil zůstat stát i na povolených pomůckách. „To je hodný kluk!“ chválila jsem ho. „Hlavně se mi venku nezabij.“ „To je poprvý co mi to nepřeješ!“ houkla jsem na něj s údivem, a stálým tlakem otěží jsem Charaktera nechala otočit hlavu a uvolnit se tak v týlu. „No mám na výročí velký plány!“ opáčí on. Wait. What? Výročí? Už? Jako vážně? „Osmnáctej únor, žejo?“ ujistila jsem se, povolila tlak jakmile Charakter povolil, a pochválila ho. To samé na druhou stranu. „Nemáš bejt ty ta co si to pamatuje a já ten, co to zapomíná?“ vyhrknul Connor trochu udiveně, ale v hlase mu byl slyšet úsměv. „Víš že si občas prohazujeme role.“ Poškádlila jsem ho, povolila Charliemu a spokojeně valacha podrbala. „Pffrrr.“ Odfrknuli si.. oba Stiskla jsem holeně, nechala Terryho vykročit a pokračovali jsme, tentokrát na nějakých jízdárenských povelech a přechodech. Pracovala jsem zejména na kruzích, dostávala ho na zadek a začali jsme s klusem – na dlouhé stěně naklusat, tři kroky normálně vysedat a pak zpomalováním vysedání nechat přejít do kroku. Bez jakéhokoliv signálu na otěžích nebo kdekoliv jinde, jen vysedáním. Měnily jsme směr, prokládali to kruhy, přechody do zastavení, couvání, a za chvilku reagoval moc hezky, ačkoliv jsem si v posledním kroku vždycky musela trochu upozornit na otěži, aby nezůstal krokoklusat. „Dveře!“ ozvalo se. „Ale noták, další?“ houknul Connor zčásti z legrace, ale bylo trochu znát, že se mu vážně nelíbí představa, že mu do skokové hodiny někdo poleze. „Dobrý!“ houkla jsem nazpět a ve dveřích se objevila Izzyina hlava. „Kámo, seš postrádaná, čas vyrazit. „Už??“ podivila jsem se a pohlédla na hodiny. Nojo. A sakra Rozloučila jsem se s Konym, sesedla a provedla Charaktera stájemi na dvůr.
Dotáhla jsem venku sedlo a chvilku na holky počkala, bylo potřeba přejít příjezdovku, kde by si lyže mohly poškrábat a holky nemohly zároveň nést lyže a vést koně – takže nám Cassie s Blood přišly na pomoc. Já už si spokojeně seděla v sedle a snažila se uklidnit medvěda pode mnou. Ten jakmile zjistil, že se jede ven, schoval zadek pod sebe, vyklenul se a začal poklusávat. „Jdeš krásně zlato, ale špatnej chod.“ Ujistila jsem ho, zasedla, uvolnila se, stiskla horní polovinu stehen, zlomek vteřiny počkala a pak přišly vydržené otěže spolu s přiloženými holeněmi, vydržet o zlomek déle, nechat Charlieho zastavit – a zatímco holky se srovnávaly do lyží, já přemlouvala valacha, aby zůstal stát i na povolených pomůckách. Pak jsem ho nechala vykročit, a jakmile začal moc spěchat, zase jsme zastavovali. Byl chytrej, ale vytrvalej a člověk s ním musel být hodně, hodně důsledný. „Vyrážíme?“ houkla jsem na holky a ty pokývaly hlavou. Já s Charliem byla v čele, vyrazili jsme napříč loukou směrem do lesa – louky byly moc tvrdé na nějaký svižnější pohyb, i když to byl jen ten dohodnutý klus, docela nevhodné. Zalezly jsme proto do lesa. Charakter pohazoval hlavou, občas si kopytem hrábnul do sněhu a rozhodil ho všude kolem. Při pobídce holení ale zase vyklusal kupředu a bylo ho obtížné v tomhle chodu udržet, natož dostat ho zpátky do kroku. Raději jsem proto nechala koně zarámovaného mezi holení a otěží a nechala ho vykračovat hezky vyklenutého a na otěži.
Zajeli jsme do lesa na širší cestu. Bylo potřeba protáhnout Galaxii a Meteora nejprve v kroku, a já holkám nechtěla ztěžovat ovládání koní na něčem, na čem pravděpodobně od kurzu pořádně nestály, takže jsem Charlieho nechávala v kroku rovněž. Když se rozhodl vyklusat kupředu, nechala jsem ten pohyb projít přes hřbet, do vydržené otěže a přiloženými holeněmi ještě přidala na impulsu – a následující poloviční zádrží jsem Charlieho nechala přejít do kroku, který byl takhle hezky vyklenutý a od zádě. Začala jsem zkoušet ustupování na holeň – brnkla jsem do levé otěže, našlápla pravý třmen a levou holeň posunula lehce za úroveň podbřišníku. Tam začala působit impulsivně jako stranová pobídka, zatímco jsem přenášela váhu na pravou sedací kost. Prvních pár ustoupení bylo trochu rozpačitý, pak jsem ale ucítila výrazný záběr hřbetem a překročení nohy – v ten moment jsem povolila pomůcky a houkla „Ano!“ a spokojeně valacha podrbala vnitřní rukou, zatímco vnější stále udržovala přilnutí a rámec koně, takže nikam nevyklusal. Zkusili jsme to ještě na druhou ruku a jakmile jsem ucítila ten krok, jak to má vypadat, spokojeně jsem povolila.
Dostaly jsme se do lehké levotočivé zatáčky – nic zvláštního, zároveň se ale vpravo terén trochu rozvlnil a pod sněhem nebylo dost snadno rozlišit kde končí cesta a kde je terén bez stromů. Zároveň se cesta lehce zvedla do kopce. Opět, nic velkého, zvolili jsme cestu která je víceméně rovná, bez nějakých zbytečně komplikovaných částí. Po dvaceti metrech začala cesta zase klesat, už se ale srovnala, byla přehledná a tak holky zezadu navrhly naklusání. „jistě!“ houkla jsem dozadu, stiskla holeně a počkala na první klusové kroky, než jsem začala vysedat. V lehkém předklonu, jen mírně nad sedlo a směrem k přední rozsoše. Nechala jsem Charlieho vytáhnout si krk, ale ten toho samozřejmě zneužil, vytáhl ho dolu, zabral do otěže, vyhodil si a jakmile jsem byla mimo rovnováhu, vycválal kupředu. „Charakteroslave!“ houkla jsem na něj poněkud rozdrážděně, narovnala se, úplně nedosedla – měl teď dost rozházenej cval – ztvrdla v ruce a stáhla ho zpátky do klusu. Provedla jsem poloviční zádrž, nechala ho vyklusat a začala opět vysedat. Charakter zaskřípal zuby, tohle se mu nelíbilo. Otočila jsem se přes rameno, jen letmo, jak jsou na tom holky. Nepostřehla jsem žádný problém, tak jsem nechala Charaktera protáhnout tempo, prodloužit kroky a přitom si pohlídala, aby šel hezky od prdelky Přitom se pochopitelně pokusil vycválat, na což jsem okamžitě zareagovala ztvrdnutím v ruce a Charlie ani nepřešel. Pravidelně jsem přesedala. Cesta se teď stáčela vpravo, po pravé ruce mýtinka, takže se zase nedalo úplně spolehnout na to, kde končí cesta a začíná terén. Jakmile se zatáčka srovnala, začala cesta lehce klesat a stáčet se zase naopak doleva. Vysedala jsem tedy více zpříma, dodržovala kontakt na otěži a nechala Charaktera, ať si napozicuje krk jak bude potřebovat, aby udržel rovnováhu. Opět, nic velkého, ale pokud jsem chtěla, aby pořád šlapal od zadku, tak to je potřeba. Po levé straně se nám objevil svah dolu, na kterém nerostly skoro žádné stromy. Udržuji rytmus vysedání, holeně přiložené a rozhlížím se kolem sebe. Sníh ztěžknul, stromy se pod prohýbají. Už to nevypadá tak pohádkově, jako když byl čerstvý prašan. Kéžby ještě letos napadl…
Po tomhle úseku jsme se dostali na louku. „Krok!“ houkla jsem dozadu a chvilku počkala, než jsem začala regulovat rychlost vysedání, poněkud výrazněji, než na hale, ale stejně jsem musela nakonec při závěrečném dosednutí ještě ztvrdnout v ruce s doplněním přiložených holení, aby přešel opravdu do kroku. Nechtělo se mu, měli jsme před sebou otevřenou louku na cválání jako dělanou. Zdvihala se do kopce, pak zase dolu, chodily jsme sem s Asií posilovat. Proto jsem byla pořád ve střehu, i když jsem se otáčela na holky, jak to jde. Obě byly vysmáté, spokojené, akorát teď do kopce měl kůň prostě trochu větší tah. Já jsem uvolnila Charliemu hřbet přesunutím se do stehenního sedu a dávala si pozor, abych ani na moment nevypadla z rovnováhy ani o píď – tenhle vyčůránek by toho okamžitě využil. Otěže na kontaktu a přiložené holeně, cítím, jak zabírá, ale zároveň dost spěchá, takže přesouváním těžiště provádím něco jako poloviční zádrž, sérii pomůcek, po kterých přechází víc na zadek. Kopec přede mnou se neustále zvětšoval a zvětšoval, jak se napřimoval v předku a já musela neustále zkracovat a zkracovat otěže, aby je neměl prověšené. Při další zádrži ale předal na záď takové množství energie, že při podpoření holení vycválal – ne ale kupředu, nýbrž nahoru. Cítila jsem neobvykle kulatý cval i na něj – měl ho přirozeně kulatý, houpavý, ale tohle byl úplně jiný level. „Charakteer“ zavrčela jsem výhružně, provedla zádrž a nechala ho přejít zase do kroku. Zaskřípal zubama, ale přešel a pokračoval kupředu.
Vyjeli jsme kopec a ten teď začal zase klesat dolu. Takže lehce zaklonit, přiložené holeně, kůň na otěži, trochu volnější, aby mohl udržovat pomocí krku rovnováhu a zároveň ruce pevně na místě, kdyby kůň zakopl, aby mě nevytahl dolu. Střídavě jsem podporovala obě zadní nohy, a jinak to nechala na něm.
Jakmile jsme překonaly louku, přelezly jsme zase do lesa. Cesta teď byla užší, stromy blíž k nám, ale z vlastní zkušenosti jsem věděla, že je bez kořen a jiných záludností, co by holkám mohly dělat problém. Zase jsme naklusali, stisk holení, Charlie už šel dopředu a já ho musela sedem a lehce i otěží přidržet, aby nikam nevystartoval víc, než bychom chtěli. Začala jsem vysedat, lokty uvolněné, takže udržovaly ve všech momentech vysedání stejný kontakt a Charlie nedostal nikde žádnou díru pro to, vyletět. Začal se uvolňovat i psychicky, bylo to znát, nebyl tak napjatý, klus měl plynulejší, pochopil, že tohle je podle mých pravidel. Spokojeně jsem ho pohladila jednou rukou, zatímco ta druhá udržovala přilnutí a pravidelně měnila nohu, na kterou jsem vysedala. Pohledem jsem pročesávala les kolem nás, hledala nějakou zvěř nebo aspoň její stopy – ale nikde nic. Stejně bych někdy ráda stanovala uprostřed lesa a podívala se na nějaké ty místní obyvatele  Lesem se ozývalo dunění kopyt, tichý šelest lyží a moje helma občas setřásla nějaký sníh z nižších větví na Charlieho záď. Byla jsem ráda za mojí teploučkou šálu, která ho držela dál od mého krku
Stromy se postupně rozestupovaly, kmeny byly užší, větve výš – druhy po mě nechtějte – a cetsa začala lehce stoupat, zatímco se stáčela k levé straně. Pokračovat touhle cestou, dostaneme se na oblíbený turistický vrchol, ale to jsme teď vážně nechtěli. Přesto jsme se jí nějakou chvilku drželi, já přešla do stehenního sedu a Charlie pode mnou si pochopitelně poskočil do cvalu. Stačilo ale prvotní zhoupnutí, přišlo moje zavrčení, vydržená ruka a narovnanější trup a pokračoval v pravidelném klusu. „Ták je pašák!“ pochválila jsem ho a cítila, jak zabírá nožkama. Když jsme vyklusali tuhle část cesty, zabočili jsme mimo les – na hranici lesa a luk. Esta tu byla ztvrdlá, takže se zase přecházelo do kroku. Charakter přešel už líp, mám dojem že on sám by tady ani cválat nechtěl Byl to vážně dost tvrdej terén, i pro nekovanýho koně. Po naší levé ruce se teď rozkládala krásná sněhová krajina, louka postupně klesala a díky tomu bylo vidět daleko do kraje. A díky Charlieho momentálnímu klidu – ačkoliv pořád šlapal dost svižně – jsem se mohla i pokochat. Stejně mám zimu ráda. A léto taky. A jaro. A podzim taky, jen z něj mám deprese Achjo. Jen kdyby byla vážně bílá zima déle, než dva týdny…
Cesta se schovala v lese, rozšířila se a začala klesat – směrem domů, ke Florestě. Poslední místo, kde se mohlo zaklusat. Pobídla jsem hnědáka do klusu, začala vysedat, napřímila se a nechala valacha balancovat – s kontaktem na otěži. Holeněmi jsem ho podporovala ve vyšlapávání si pod sebe, aby se mu to lépe scházelo, a sama jsem byla překvapená, že mě zatím nic nebolí i přes tu dlouhou pauzu. Ale stěžovat si nebudu, že Vnímala jsem pohyb koně pod sebou, snažila se s ním co nejvíce sehrát a vybírala cestu. A zdálo se mi, že mezi stromy pod náma se mihlo něco malého, něco jako zajíc – ale taky se mi to mohlo jenom zdát.
Kopec se začal postupně rovnat, ve výsledku byl docela hezky dlouhej, ne moc namáhavej, zároveň ozvláštnění – no, i když co já vím jak s tím bojují holky za mnou Na druhou stranu jsme takovéhle kopečky sjížděli i na kurzu, tak co už…
Přešli jsme do kroku a já Charaktera nechala vytáhnout si hlavu – stále na kontaktu, pořád měl dost energie Otočila jsem se na holky, které byly pořád stejně vysmáté. Koníci si spokojeně odfrkovali a vypadalo to, že tahle lehčí vyjížďka potěšila celou grupu. Vrátili jsme se zadní branou.
Charlieho jsem odsedlala a zavedla do solárka. Přece jen mu na zádě napadl nějaký ten sníh ze stromů, ono mu to neuškodí  Connor mezitím s Lady už skončil a měl volno, takže mi pomohl s Charliem, namáčet a namazat mu kopyta. Hnědáka jsme pak nechali chvilku vychladnout v boxe a pak jsme ho odvedli do výběhu.