cassie: DEKAMERON

Prohlížela jsem si nástěnku a snažila se z ní vykoumat, koho si teda vezmu místo Galaxie. Quinto, Perla, Lady a Sezam. Spíše jsem chtěla ven, tudíž by šel Sezam. Výchovný terén. Přesto jsem se nedokázala rozmyslet, až jsem uhnula jedné studentce. Nahlížela taky na nástěnku. K nástěnce také po chvíli přišla Blood, nahlédla na nástěnku.
,, Jdeš někoho vytáhnout?“ zeptala jsem se jí, kdy zavrtěla hlavou.
,, Naopak, nemám čas a potřebovala bych, aby někdo hnědého vzal,“ usmála se rudovláska. ,, Nechtěla bys ho vzít? Pokud tedy nebereš už jiného koně,“ navrhla mi Bloodye. Myslím, že bude dobrá zkušenost si sednout na Dekamerona. Takovou povahu jsem ještě nejezdila, bude to asi více práce a budu si ho muset vybojovat, možná se mi to, ani nepodaří, ale chci to zkusit.
,, Zatím jsem si nevybrala, takže ho vezmu, nevadí, když s ním půjdu do terénu?“ zeptala jsem se, kdy Blood zavrtěl hlavou a dala mi instrukce, kdyby byl nějaký problém a dala mi klíč od jeho výbavy.
,, Tak hodně štěstí, kdyby se něco dělo volej na mobil a děkuji,“ usmála se dívka. Měla toho moc. Mávla jsem jí a usmála se. Došla jsem si pro něj do výběhu. Divil se, že jde pro něj někdo jiný než Bloodye a pozorně si mě prohlížel. Jakmile jsem vešla do výběhu a rozešla se k němu, už se šklebil. Na ty jeho úšklebky jsem byla také upozorněna. Šklebí se, ale nekouše.
,, Hezky se šklebíš,“ řekla jsem mu a usmála se. Zavedla ho do jeho boxu, kde musel chvíli vydržet. Rozešla se do sedlovny, kde vlezla do Blood skříňky a vytáhla si všechny potřebné věci na přípravu valacha do terénu. Uzdečku, sedlo a chrániče společně s bederní dekou. Čištění a helmu si vzala od sebe a to vše nesla k boxu, kde sídlil valach. Věci dala před box a valacha si v boxe raději uvázala. Hřebce jsem hřebelcovala i bez uvázání – pokud neměl svůj den a nechtěl stát na místě. Dekameron mě sledoval, opět se zašklebil. Je to kůň, který potřebuje svůj klid a prostor. Je těžší se k němu dostat, ale s Blood má jistě dobrý vztah, neboť si s ním dala práci a strávila s ním více času než já s Gentlemanem. Očekávat, že se ke mně bude chovat stejně jako k ní, by bylo dost hloupé a takhle to nefunguje. Uvázala jsem si ho a vzala si čištění, abych ho vyhřebelcovala. Postupovala pomalu, opatrně s ohledem na hnědáka, který mě tak moc neznal. Zbavila jsem jeho srsti bláta a všech nečistot z výběhu. Vzala jsem kbelík a dala mu napít před jízdou do terénu. Dekameron se napil, poté jsem ho začala chystat, takže nejdříve jeho sedlo s dečkou. Sedlo vzala endurační na ven, poté botičky a chrániče. Nemám ponětí, kam s ním pojedu a má trasa nebude předem plánovaná jako obvykle, ale nechám to na mých rozhodnutí právě v tu chvíli. Poté uzdečku, kde jsem se trochu zdržela, nýbrž se opět začal šklebit a očividně se mu to nelíbilo. S přemlouváním jsem nakonec dosáhla svého a hnědák byl připraven vyjet se mnou ven. Malou tašku si dala za sedlo, kde měla mobil, kdyby se něco dělo a také provázek. Zkontrolovala jsem, jestli mám vše, helmu jsem si upravila na hlavě a vyvedla Dekamerona před stáj, kde jsem upravila délku třmenů tak akorát na mě s tím, že to budu muset potom dát zpátky a ještě je dala nahoru, nýbrž jsem šla za Sue, aby mi dala čip a oznámit jí, že jedeme ven s Dekem, kdy přikývla a řekla mi, ať jsem opatrná, jako vždy. Až poté stáhla třmeny, dotáhla podbřišník a vyhoupla se do sedla valacha. Okamžitě zpozorněl, moc dobře poznal, že na něm nesedí Blood, ale někdo jiný. Třmeny seděly, nadechla jsem se a zaujala základní sed. Stiskla jsem holeně, Dekameron zaváhal, ale když jsem mlaskla a stiskla více holeně, rozešel se krokem směrem k zadní bráně, kam jsem ho nasměrovala. Už z prvního kroku jsem poznala, že valach je pěkný živel, ale na jednu stranu jsem byla ráda, že je dopředný. Sedělo se na něm jinak, než jsem byla zvyklá na mém hnědákovi, ale na to si zvyknu. Otěže nechala volné, aby si protáhl krk dolů a dopředu, a postupně se vyklenul hřbet, který bude pružný a jak pro něj tak pro mě bude jízda příjemná. Měla jsem pořád kontakt v hubě a byla pozorná, neboť nevěděla, co mám od něj čekat. Otevřela jsem bránu a vyjeli jsme z areálu přímo na cestu k lesu. Ohýbala si ho za pomocí pomůcek, reagoval na ně dobře, ačkoliv tam bylo pořád váhání a rozmýšlení, jestli to má udělat. Jeho energii pod sebou jsem skoro cítila, kráčel svižně kupředu a pozornost věnoval spíše svému okolí než mě. To jsem chtěla napravit, použila jsem pomůcky, abych s ním přejela na druhou polovinu cesty, Dekameron po chvilce reagoval, prostě jsem ho zaměstnala a něco po něm požadovala, abych mu ukázala, že já na něm sedí a mě má vnímat a soustředit se na mě. Myslím, že to bude v pořádku, dokud se mu nebude něco líbit, potom to bude už horší. Houpavý pocit, že je všechno ok. Venku byla zima. Měla jsem na hlavě ještě čelenku, která mi chránila uši, rukavice, které příjemně hřáli, a mohla jsem s nimi držet bezpečně otěže. Horší byl můj nos. Za chvíli bude červený jako rajčátko, ale co. Rozhlédla jsem se kolem, zajeli jsme po chvilce s valachem do lesa, kde byla ještě větší zima a docela tma. Bylo to takové zvláštní. Já byla v očekávání, kdy se valachovi nebude něco líbit a trochu se s ním budu dohadovat a on pode mnou váhal, co vlastně udělá. Možná poznal, že nejsem až tak nezkušená a něco umím. Cesta byla celkem úzká, jeli jsme v jedné vyježděné straně, nejspíše od traktorů. Uvolnil se mi v kroku, proto jsem šla vyzkoušet klus. Stiskla jsem holeně, Dekameron se chtěl nejspíše proběhnout, vyrazil dopředu. Myslel si špatně, že mu tohle u mě projde. Přešla jsem s ním do kroku, tedy chtěla jsem, jenže jemu se to nelíbilo. Uši dozadu a hezky mi hodil zadky, kdy jsem to možná trochu nečekala, přepadla jsem lehce dopředu, zachytila se jeho hřívy a zapřela se rukama, kdy dosedla zpátky do sedla.
,, Takhle by to nešlo chlapče,“ řekla jsem mu, když se srovnala, zatím co klusal, znova jsem ho zkusila zpomalit do kroku, přešel do kroku, i když se u toho netvářil moc spokojeně a nejspíše jsem ho hodně naštvala. Znova jsem s ním zkusila přejít do klusu, povedlo se, alespoň lépe, než jsem čekala a na volnější otěži s ním klusala v lese po cestě, která byla bezpečná. Odlehčovala mu záda vysedáváním, pracovní klus v terénu jsem využívala jen zřídka, jen při zádržích, a když jsme si chtěli s hřebcem i venku trochu zkusit něco z jízdárenských věcí. Po době, kdy se uvolnil v klusu a my kličkovali v lese po lesní cestě, jenž nás vedla spíše do hloubky lesa, jsem s ním opět zpomalila do kroku, neobešlo se to bez menšího protestů a chvíli jsem myslela, že mi znova vyhodí, naštěstí si to rozmyslel a s přidupnutím přešel do kroku. Asi nebyl už trochu déle někde a měl rád rychlejší tempo. Vjela jsem s ním do lesa mezi stromy, kde kolem nich kličkovala, abych ho trochu naohýbala a zjistila, jak moc mě vnímá. Samozřejmě jsem ho chválila za každou věc, kterou udělal správně a kdykoliv vyhovil mým požadavkům. Udělali jsme si v lese menší slalom a zkrátili si cestu směrem k louce. Hnědák byl uvolněný, šel pěkně odzadu, i když jsem počítala i s tím, že si mi lehne do otěží a nebo mě bude brát za ruku, ale na to jsem měla instrukce od Blood, pobídla jsem si ho do klusu a vyjeli jsme na louce, kde ho ohnula na cestu směrem do leva podél lesa. Nabídl mi přilnutí, já si pobrala otěže, zkrátila je velmi opatrně a pochválila ho. Odfrkl si a přežvýkl si, když si potřeboval nejspíše protáhnout svaly v hubě. Nadechla jsem se, zatím co jsem vysedávala a zasedla do pracovního a přes poloviční zádrž pobídla valacha do cvalu. Poloviční zádrží jsem si chtěla zajistit, že zůstane lehký na předku, vezmu ho lépe na pomůcky a celkově ho připravím na další úkon. Naskočil do cvalu a já se zvedla ve třmenech. Ze začátku to vypadalo dobře, až si řekl, že mě přece jen vyzkouší a bude dělat problémy. Cval se mu hodně líbil, jeho chody bylo přímo úžasné, i když jsem slyšela, že se hnědý zase nasvaluje, díky tomu, že déle stál. Bral mi najednou za ruku, cítila jsem to, jak jde proti udidlu, hezky tahem dopředu a jak jsem očekávala, přes zádrž jsem ho neubrzdila, prostě cválal si vpřed bez toho, aniž by reagoval na to, že ho chci zpomalit. Nadechla jsem se a uklidnila se. Opakovala si v hlavě Blood rady a zvedla se znova do stehenního.
,, No co se dá dělat,“ zamumlala jsem si. Ohnula jsem si ho na pravou stranu – natočila ramena v požadovaném směru, vnější otěž přiložila k jeho krku, vnitřní holení vytvořila jemný tlak a vnitřní otěž posunula do strany, trvala jsem na svém a valach se ohnul do kruhu, tím mi zpomalil, brnkala do otěží a pohrávala si s ní, tak dlouho, dokud nepovolil v hubě a nešel proti udidlu, byl to zdlouhavý proces a on držel do poslední chvíle, ale já byla taky dost trpělivá a nenechala jsem se, vybojovala jsem si ho, ačkoliv jsem myslela, že tohle nepřežiji, ale povedlo se. Ještě si znova vyhodil zadními, alespoň na prostest a já se opět zapřela o krk rukama a vyrovnala to. ,, To tě, ale štvu, ty mi dáváš zabrat,“ zamumlala jsem, když na louce strávili více času než jsem předpokládala a kroužili jsme kolem jako supi, dokud nepovolil. ,, Tak zklidnili jsme se, můžeme jet dál?“ zeptala se ho, jako by mi měl odpovědět, pobídla si ho do kroku a vyjeli jsme znova po cestě na louce, hezky v kroku a poté s ním zase naklusala. Poloviční zádrž a stisknout holeně poté, co zasednu zpátky do sedu. Naklusal a já vysedala, bylo to teď do mírného kopce, kdy jsme se drželi pořád na louce. To byl trochu problém, protože měl jít tendence jít dopřed a louka byla lákadlo pro rychlejší tempo, po klusu znova do kroku a zajet do lesa. Zkontrolovala jsem si čas na hodinkách. Vyjedeme asi na kopec a vezme to zpátky na Florestu. Valach pofrkával, díval se kolem. Tohle bylo něco jiného. S hnědákem jsem nebyla až tak ve střehu, nemusela jsem si hlídat, co udělá a měla jsem ho přečteného, takže jsem věděla, co od něj čekat. Od Dekamerona ne. Na jedné cestě musel zvedat nožky, když kořeny trčely ze země. Ale zvládal to dobře, pěkně v kroku. Na cestě do kopce šel také v kroku, takže se více namáhal, mohl si zlepšit dýchání. Zvedla jsem se ve třmenech, abych mu do kopce pomohla a měl to lehčí. Dekameron frkal, šlapal pěkně do kopce a rozhlížel se zvídavě kolem, až jsme dojeli nahoru, kde jsme mohli vidět dost daleko. Foukal zde vítr a já na chvíli s ním zastavila. Výhled byl skvělý. Pojedeme zpátky. Teď z kopce. Uvolnila jsem otěže, zaklonila se dozadu a nechala ho kopec vyřešit a hned pod ním ho ohnula na louku přímo pod kopcem, odkud jsme shlíželi dolů. Naklusala jsem, skoro mi naskočil do cvalu, abych ho srovnala, přešla si s ním do kroku – přidupl si a bral mi zase za ruku. Ohnula si ho na kruh, kde ho zpomalila, brnkala do otěže a pohrávala si s ní, dokud nepovolil. Netrvalo to tak dlouho jako předtím, naštěstí a opět jsme naklusali. Tak jsem se mu snažila vysvětlit, že i když bude tohle zkoušet, u mě s tím nepochodí. Chci jen, aby měl lepší přechody a nevystřeloval mi dopředu. Nejsme nikde na dostizích. Pochválila jsem ho za dobrý přechod a klusali jsme si, kdy si dávala pozor na střídání nohou při klusu. Projeli jsme louku až dolů na cestu, která nás vedla mezi dvěma loukami. Jeli jsme v kroku a zajeli do lesa, kde místy zaklusali a nebo krok. Na louce jsem s ním šla i do cvalu. Výsledek byl dobrý, vlastně mi nebral za ruku, šel trochu více dopředu, ale nerozhodl se mě pozlobit, jen si tak lehce vyhodil protestně zadními přitom, když jsem po něm požadovala mírnější tempo, ale to bylo vše. Zpátky na Florestu jsem to chtěla vzít po dtaré cestě, ale předtím s ním klusala na volnější otěži, aby se vydýchal v klusu a po přejití staré cesty, kdy za celou dobu nepřejelo žádné auto, jsme zpátky na Florestu jeli na zahozené otěži v kroku, přesto jsem byla v pozoru. Cestu jsme si prodloužili tím, že jsem ho přemlouvala ke spolupráci, kdy mi bral za ruku. Šel pěkně odzadu a to jsem si jistila vždy poloviční zádrži vždy při pobídce. Zavřela jsem za námi bránu.
,, Tak co?“ usmála se Sue a nejspíše se dívala, jestli jsem celá a v pořádku. Copak očekávala, že spadnu na zem?
,, No, nejsem na tohle zvyklá, aby mi bral Gentleman za ruku a vyhazoval mi pokaždé, když se mu něco nelíbí, ale jinak dobrý a myslím, že jsme to zvládli. Je to živel,“ usmála se. Seskočila dolů, upravila třmeny na původní délku, vytáhla je, uvolnila podbřišník a to samé udělala s nánosníkem.
,, Hlavně, že jsi v pořádku,“ usmála se Sue. Zavedla jsem hnědáka do jeho boxu, šel za mnou. Sice nevypadalo, že by se chtěl se mnou pobavit potom, co jsem ho štvala na terénu, ale nad tím jsem se jen ušklíbla. Sundala mu uzdečku, stáhla z něj sedlo a sundala botičky s chrániči. Botičky se nakonec hodily. Hned jsem mu dopřála regenerační masáž a doufala, že alespoň tím jsem ho potěšila. Donesla mu napít vody, napil se s chutí, kdy mu držela kbelík a usmívala se. Přišla se na nás podívat i Blood, kdy jí popsala naší cestu. Vyhřebelcovala jsem ho a dala mu odporovací deku, aby se zchladil, poté jí vyměnila za deku do výběhu a odvedla hnědáka do výběhu.