kitty+asie: K TÝDNU RESPEKTU 1/3
Došla jsem pro vranou do výběhu. Zase udělala směrem ode mě - i po zavolání - pár kroků, ale jen tak na oko, pak se zastavila a nechala si sundat stájovku, nasadit parelku a cvaknout lano. Ne že by sebou nešila, ale zůstala stát Tak jsem uklidila stájovku a mířila k bráně z výběhu. Šla za mnou, chtěla se tedy procpat bránou ven, jakmile jsem otevřela, ale to jsem jí nechala zacouvat, zpátky na místo, projdu já a pak teprve ona. Sezam i Deki byli zrovna pryč, takže jsem jí mohla nechat otevřenou, jak dlouho jsem chtěla. Pochválila jsem jí, když tentokrát prošla správně, a vydaly jsme se směr les. Šla hezky za mnou, dodržovala můj osobní prostor a netrvalo dlouho a my se dostaly na úsek, kde není tráva, stromy tu ale jsou ve velkých rozestupech a tak se tu hezky pracuje. Začala jsem tedy se slalomem mezi stromy, ještě než jsme se na místo dostaly - dávala jsem přitom pozor, aby Asie nedělala to samé, co ráno u krmení, kdy si zkracovala zatáčky a tím mi narušovala osobní prostor. Pokud to udělala, okamžitě jsem jí odkázala do patřičných mezí. Když jsme na mýtinu došly, už si mě hlídala víc, dávala bacha, respektovala můj osobní prostor a volila cestu tak, aby se ke mě nepletla. Dostaly jsme se na cestu a já zastavila. Asie taky - a po dvou vteřinách stání přešlápla a přitom se dostala do mého osobního prostoru. Okamžitě jsem jí ťuknutím mrkvovkou odkázala do patřičných mezí. Jakmile couvla a zůstala stát, pochválila jsem jí a vydala se dál. Občas jsem zase zahnula mezi stromy a prokládala to zastavováním. Pokud zůstala mimo můj osobní prostor - zastavila tak vždycky, spíš se do něj pak nenápadně "plížila" Tak jsem jí pochválila, pokud ne, opravila jsem jí hezky jasně a nekompromisně. Netrvalo dlouho a začínala rozumět, chápat - a tak jsem mohla postoupit o krok dál. Celé cvičení jsem prokládala ještě navíc tím, že jsem občas požadovala couvání. Zastavila jsem, stoupla si před ní, mrkvovkou začala nejprve gestem - stupňovala jsem skutečně od nejnižšího tlaku - takže myšlenka, pohled, řeč těla, zvednutá mrkvovka, menší gesto, zvětšující se gesto - a to už začínala couvat. Pochválila jsem jí mrkvovkou na prsou a pak se vydala zase dopředu. Couvaly jsme právě na tom palouku, protože tu nebyly kořeny, o které by mohla zakonpout a já jí nechtěla nechat couvat v nějakém terénu. Na druhou stranu cesty nedovolovaly takovou kreativitu a musely bychom pracovat na linii. Když couvala - sice na gesto, ale couvala přede mnou - zastavovala mimo můj osobní prostor a nelezla mi do něj, tak jsem jí spokojeně zastavila a podrbala. Přišla řada na pamlsky.
Vytáhla jsem z tašky kousek jablka - přitom jsem hlídala, ať do mě vraná nestrká - uchopila ho do ruky a zavřela pěst. Vraná mě pozorně sledovala, začala mi do ruky šťouchat rukou, zkoumat jí pysky - když mi po prstech přejela zuby, druhou rukou jsem jí lehce ťukla přes nozdry - citlivé místo, a tedy i takové jemné ťuknutí bylo nepříjemné. Chvilku se snažila k pamlsku dostat, ale po nějaké době usoudila, že to nejde. Trvalo to asi pět minut, takže jsem musela být trpělivá, ale nakonec nejen že zvedla hlavu, ale ještě pohlédla do lesa - snad tam zahlédla či zaslechla něco, co já ne. Každopádně to bylo to, co jsem chtěla. Ruku s pamlskem jsem otevřela. V ten moment se vraná ohlídla zpátky ke mě - a já dlaň zase zavřela. začala se do ní dobývat, ale už po chvilce zjistila, že to vážně nejde - když začala být moc důrazná, přišlo klepnutí přes nozdry - a po chvilce zase zvedla hlavu a upoutalo jí něco mezi stromy. Opět jsem otevřela dlaň. Takhle jsem pokračovala - pokud si pamlsku všímat přestala, otevřela jsem dlaň, pokud zase začala, zavřela jsem jí. Teprve když se podívala pryč a dlaň se otevřela, a ona se mi do ruky nedobývala, zůstala stát, jsem houkla "Ham." a pamlsek jí strčila pod čumák. Jablko s radostí schroupala a já jí spokojeně podrbala na krku.
Cestou domů jsme pořád pokračovaly v kličkování, zastavování, na cestě i couvání, a já jí opět dovedla do výběhu, vyměnila ohlávku, a vypustila.