kitty: FLORESTAHENGE
Brigády mám ráda. Ne že ne. Vždycky se sejde docela početná skupinka a práce co by normálně zabrala celý den je hotová během chvilky - nebo možná jen ten čas tak rychle utíká. Ale tohle, to bylo unikum. Už když Izzy začala tuhle akci plánovat, měla jsem co dělat, abch si nezačala ťukat na hlavu, protože přece jenom, druhej Stonehenge nepostavíte. A už vůbec ne tady.
Chvilku trvalo, než jsem rudovlásku donutila uznat, že šutry by nebyly uskutečnitelný nejen kvůli jejich váze a těžké manipulovatelnosti, nejen kvůli tomu, že "kde sakra chceš sebrat tolik obřích šutrů, nejseš Obelix", ale hlavně - anglie je anglie. Místo nízké a ploché. Když tam dobře připravíte terén, může se stát že vám ty šutry budou držet. Ale mezi místem, kde stojí Stonehenge a kopcem za Florestou, je docela rozdíl.
Nakonec jsme se tedy shodli, že nás Florestahenge bude z dřevěných kůlů. Pravděpodobně to nebude vypadat tak mýticky, ale co už. Hlavně že nám žádnej šutr nespadne na hlavu. I když u některých už je to skoro jedno (že, Kony? )
Příprava zahrnovala ještě navíc výlet na kopec a určení míst, kde budou základy, hloubku jednotlivých jam a materiálu, kterým budou zasypané. Seznali jsme, že trámy jsou relativně vysoké a oproti tomu zase úzké, a tedy nestabilní - a že jámy to bude chtít mít hlubší. Rozhodly jsme se inspirovat se staviteli mrakodrapů, u kterých, pokud nám bylo známo, jsou základy hluboké třetinu jejich výšky. Trámy se tedy musely udělat zase vyšší, než se původně předpokládalo a já už si vážně začínala připadat, že jim to hrozně kazím, když tu bandu snílků strhávám zpátky do reality Další problém totiž byl, jak do sebe upevnit ty trámy, které na těch svislých budou ležet. Nakonec jsme se shodli na několikerém upevnění - trámy do sebe budou na odpovídajících místech zapadat, navíc se přibijí do sebe a nakonec nám je ještě Connor zajistí lanem.

No, a to byly jenom přípravy. "Snad jsme na nic nezapomněli", vrtalo mi hlavou, když jsem spolu s ostatníma čekala, až Jasonovým jeepem vyrazíme na kopec. Sama jsem se té stavby účastnit úplně nechtěla, jelikož, a to si přiznejme, v kombinaci s kutilskými pomůckami se měním ve zbraň hromadného ničení. Každopádně mě ale nakonec Izzy, za pomoci Connora (což byla rána pod pás) přemluvila a já se chtě nechtě účastnila taky.
Brzy se objevil Jason se svým čtyřkolovým miláčkem a jakmile jsme se dovnitř nacpali všichni - což čítalo mě, Izzy, Jennifer, Cassie, Jasona, Connora, nathaniela a bohužel i Olivera, protože chlapská síla se nám bude přeci jenom hodit - ale to cpaní dovnitř bylo taky vtipné, jelikož se nás na zadní sedadla muselo nacpat hned šest. Nejprve se navrhovalo, že něko půjde na střechu, pak zase, že někdo poběží za jeepem - ovšem to by padlo na některého zástupce mužského pohlaví a ti budou muset být nahoře čerství. Nakonec si mě Connor přitáhnul na klín, ovšem to by znamenalo že ti zbylí čtyři se budou muset naskládat podobně, a na Nathaniela si kupodivu nikdo sedat nechtěl Oliver zatím dřepěl na místě spolujezdce a otráveně koulel očima směrem z okýnka. "Tak si sem sedne Jason a na něj půjde Nathan, a jedna z vás půjde dopředu." "Jakože řídit?" "Jasně!" přitakal Connor a já se jen zazubila "Hele bacha na jazyk, za pár tejdnů už budu mít řidičák. Snad." "Já vím, taky už kolem Floresty kutáme podzemní cesty, abychom před tebou byli v bezpečí." A za to si Connor vysloužil dloubanec přímo do žeber
Logistický problém se nakonec vyřešil tak, že já měla na klíně Izzy, Cassie zase Jennifer a Connor si dřepnul na Nathaniela "Tohle vyfotím a pošlu Nadvandy." smála jsem se tomu výjevu. Uvolněnou atmosféru ovšem v ten moment utlumil Oliver, když si rejpnul do Nathana, že tři roky na dívčí akademii s jeho orientací chtě nechtě něco udělat musely. V autě nastalo ticho, jeho tu prostě nikdo nechtěl. Jason si odkašlal, nastartoval a vyrazili jsme vzhůru.
Během cesty se prostředí zase uvolnilo, rozpovídali jsme se a když jsme vylezli z auta k hromadě potřebných věcí, včetně kůlů a vyhloubených základů, viděli jsme to dokonce aj optimisticky. Vzali jsme provazy, Connor je upevnil seshora kůlů tak, aby se daly snadno sundat, zároveň aby při vztyčování neklouzaly, a začali společnými silami kůl zvedat tak, aby jeho spodní část zapadla do základů. Ovšem to nám nedošla jedna věc. Pokud táhnete jen za jeden provaz, zkrátka ten kůl neovládnete a tak se stalo, že se čtyřmetrový trám zřítil přímo na nás, bandu tahačů. "Ty nás chceš zabít!" vyjekla jsem, bůhví na koho. Poznámka mířila k tomu, kdo byl za tuhle akci zodpovědný, ale kdo to byl, netuším.
Po druhém pokusu a opětovném trámovém atentátu se mi konečně povedlo bandu odborníků přesvědčit, že provazy k trámu musíme připevnit tři, vždy po třetinách, a pak se nám snad podaří ten obří kůl vybalancovat. A dalo to velkou spoustu pokřikování, občas menší vulgarismus, tahání, a někdy jekotu, když už to vypadalo, že se dřevo na někoho zřítí, ale nakonec se ozvala rána a trám zajel do země. To bylo jásotu všichni jsme si hromadně plácli a pustili se do těch zbylých tří. Při té příležitosti jsem Jasona ošidila o kafe, aniž by si toho všimnul, jelikož zrovna lezl na štafle a sundaval provazy z vrchu prvního trámu. Při vztyčování trámu č. dvě, druhého nejvyššího, jsme byli rádi, že nás napadlo vzít si s sebou pracovní rukavice, protože klukům, kteří žádné neměli, se začínaly objevovat spáleniny na rukou. "Koňák a zapomene na rukavice." zavrtěla jsem nesouhlasně hlavou, ale nakonec jsme trámy musely stejně vztyčovat hlavně s holkama, protože to chtělo hodně koordinace a spolupráce a kluci jakoby měli v hlavě vyryté heslo "Tahej a přetahuj se", se u toho párkrát málem zabili.
Po vztyčení dvou nejvyšších kůlů jsme si s holkama daly chvilku pauzu, vytáhly z kufru pití, a chlapi zase vytáhli štafle a jali se zvedat ten trám, co tyto dva bude spojovat. v bocích měl udělané prohlubně, které odpovídaly dvěma vztyčeným trámům, a tak nejtěžší bylo ho vyzvednout nahoru. I to se jim ovšem společnými silami podařilo, a když zapadl přesně tak, jak měl být, ještě ho přibili a Connor upevnil provazem.
"Takže máme hotový stabilní střed." prohlásil Jason a spokojeně párkrát plácnul do dřevěného trámu, který se jen nepatrně otřásl, zdálo se to opravdu stabilní. S holkama jsme tedy šly zvedat oba dva boční trámy, a jelikož už jsme byly docela hezky sehrané, byla práce mnohem efektivnější a méně náročná. Oba dva trámy jsme ještě zasypaly a přesvědčily se, že pevně drží - a já se zamyslela, jaké je tu asi podloží, že nám dovolilo vytvořit tak hluboké díry na základy. Jelikož ale biologie a geologie či jaký obor by tohle byl nebyly nikdy úplně moje hobby, brzy jsem toho nechala.
To už chlapi začali zvedat jednotivé trámy, které to měly celé zakončit, ovšem ty byly značně obtížnější. nemohli je totiž prostě zvednout co nejvýš, a pak "zaklapnout", jako u toho prvního, jelikož ta strana trámu, která nebude ležet na tom vzyčeném, se zasune do toho nejvyššího - a tak bylo potřeba hodně koordinace, což vy výšce tří metrů nad zemí, v počtu tří chlapů a na nestabilních štaflích, šlo blbě. Takže poté, co trám s žuchnutím spadl na zem a vzal s sebou Nathaniela - kterému díkybohu nic nebylo - jsme za pomocí lan vytvořili něco jako klaskodstoj bez kladky využtím vodorovně ležícího trámu na těch dvou nejvyšších. takhle už to relativně šlo, se zádrhely, ale šlo, a nakonec se nám tak podařilo vztyčit oba dva. Ještě zatlouct, upevnit lanem, a bylo hotovo "Dobrá sranda." pokýval hlavou Nathaniel a mnul si přitom zápěstí, které si při pádu trochu narazil. Možná i víc než trochu, ale pořád je to chlap, takže by to samozřejmě nepřiznal.
Sbalili jsme veškeré vybavení, naskládali se dovnitř a odjeli zpátky na Florestu, s pocitem uspokojení :3