Rozmluva o ději na Florestě

DĚJ a dějové prostředí na Florestě

Už jsem se vás snažila přesvědčit ke žměně příběhu. Aby to nebylo jen samé "znala jsem, měla jsem, jezdila jsem koně, pak se stalo něco, co mě poznamenalo na celý život a pak jsem našla Florestu".. To je příběh ŠPATNÝ A PRO DALŠÍ DĚJ NAPROSTO NEPOUŽITELNÝ, PROTOŽE JE TO DĚJ UZAVŘENÝ. Hlavní zápletka je již dávno ukončena - hlavní postava si prožila trauma a po vzoru hrdinek ze Zaříkávače koní se z něj musí dostat. A dostane většinou tím, že nejde Florestu. Zazvonil zvonec, pohádky je konec.. Jak chcete ale na Florestě vést děj dál? Jak ho rozvíjet?

Vezměte si v příklad příběhy osobností. Žádné zvraty, žádné hrůzné zážitky s koněm, který umře, zraní se, je prodán. Mají svou osobnost, příběh, ale ten pokračuje dál, nebo jako např. u Adama a Damona je otevřený.

Nebudu vás nutit znovu si příběh překopávat.. Jak chcete, pokud chcete mít klišé, vaše věc :). Napadlo mě, že možná volíte toto téma proto, že nemáte zkušenosti od reálných koní a nebo inspiraci na sepsání příběhu jiného. Připomínám, že myšlenkou Floresty bylo poskytnou jezdectví těm, kteří ho z nějakých důvodů nemohli dosáhnout (chudoba, nedostatek míst, kam by mohli docházet atd..) vy ale v příběhu již téměř všechny máte, že už na koni jezdit umíte, že jste chodily do nějaké stáje a měly tam toho "svého koně"..nedává to smysl a pointa celé Floresty jde do háje. :D

Rozhodla jsem se, že místo kázání vám ale ukážu východisko. Vymyslím nyní fiktivní postavu a vymyslím jí i pro Florestu dobrý a použitelný děj, který byste pak mohly rozvíjet (pokud by to byla vaše postava).

Takže krok 1. - představa, jméno (a pro běžného smrtelníka taky příhlášení na Florestu :D):

Jméno si dám třeba Sabriel, v reálu je mi třeba 14, takže si uvedu věk 14, abych se necítila časem blbě, když bych měla psát za jakože starší holku.. Vyberu si avatar, který je mi podobný, sedí mému věku a vyjadřuje nejen můj postoj ke koním, ale také je to postava, za kterou chci hrát - je mi sympatická.

Já zvolím jako Sabriel například tento:

Ten sedí na 14ti letou holku. Odteď už to nejsem já, ale jsem Sabriel a vypadám podobně, jako holka na obrázku. To je věc, kterou hodně z vás nepochopilo a jedou pořád za "sebe". Za odraz v zrcadle, do kterého se díváte v reálu. Ne za tu holku z obrázku. Ale od toho tady ty obrázky jsou. Kdybyste měly hrát za sebe, posíláte svou fotku.

Krok 2. - příběh:

Vyhnu se Zaříkávačům koní, potřebuju děj, se kterým si na Florestě vystačím tak na prvního čtvrt roku ;)..

Jmenuji se Sabriel. Vznešené jméno, pro chudou holku. Když mi ho má maminka dávala, už věděla, že umře. Ve třetím měsíci jí objevili rakovinu tlustého střeva. Aby se ale mohla léčit, musela by mě dát pryč, protože by mě chemoterapie tak či tak zabily.. Rozhodla se dát mi život a svůj obětovat, neléčila se, aby mohla donosit mě.

Měla bych jí za to být vděčná a snad jednou skutečně budu.. Zatím se to ale ve mě všechno pere. Zlobím se na celý svět, za to, že nemám matku, za to, že nám osud nedopřál blahobytu, ale chudoby. Jeden rodič s mizerně placenou prací a tři děti. Mám sourozence, dva starší. Nevycházíme spolu tak, jak spolu nevychází zbytek naší rodiny. Nemluvíme spolu, nemáme si co říct.

Častokrát sedávám na studené a zaprášené podlaze, kde je ještě doteď kufr s máminýma věcma. Nikdo nemá odvahu ho vyhodit. Je tam stará fotka, je jí tam tak patnáct. Jede na krásném a elegantním koni, na rameni se jí ve větru třepotá žlutá stuha (na naše české podmínky ;)). Slyším za ní potlesk diváků i dech, co se tají, když se všechna 4 kopyta odlepí od povrchu pískového kolbiště a oni letí vzduchem, neseni na křídlech souhry a harmonie. Porozumění. Toho, co já nikdy nepoznala.

Koně miluju. Nejspíš to mám od ní, prý se to dědí z matky na dceru a z otce na syna. Tak nevím.. Můj vztah ke koním je však ve fázi sladkého snění. Copak bych mohla chodit do některé z těch snobských stájí? Já? Holka ve výtáhaném svetru se žmolky po starší sestře a riflemi vyšoupanými tak, že díry v nich nejsou dílem streetového návrháře, ale pouhopouhými vráskami času? Nikdy. Ten osud mi není souzen..

Jednou v životě jsem měla tu čest, a seděla na překrásném hnědáku. Podle knihy, co jsem objevila v knihovně, to byl nejspíš Hannoverský kůň.. Ale co já vím? Koně jinak než z knížek a mého jediného zážitku neznám.. Ten hnědák vozil děti na dětském dnu v parku. Měla jsem tehdy doplatek na učebnici Francouzštiny, pro profesorku Swiftovou. Myslíte, že splnily účel? Pro mě ano. Zaplatila jsem si pět velkých okruhů kolem parku a se zavřenýma očima nasávala vůni stájí, kůže a slámy, která vycházela z lesklé srsti a potu toho přenádherného tvora. Hladila jsem jeho hřívu, pevnou a silnou, slyšela jeho dech a do očí se mi hrnuly slzy.

Dívka, co mě na koni vedla, se nejdříve snažila chovat diskrétně, pak se ale zeptala, co se mi stalo. Zalhala jsem, jak sem byla zvyklá. Neřekla jsem jí o své matce, ani o svém snu. Vymluvila jsem se na alergii na pyl zdejších stromů. Stejně mě ale odhalila. Byla asi stejně sará, jako jsem byla i já. Ale naše osudy se nemohly vzájemně proplést. V žádném případě. Ona byla oděna do vyžehleného jezdekého úboru, o jehož ceně jsem neměla ani páru. Lesklé jezdecké holínky kopírovaly její ladnou elegantní siluetu a blond vlasy měla stažené překrásnou jezdeckou sponou.

Ona byla můj sen. Její osud jí ho dal do vínku místo mně. Setřela jsem slzu a pocítila silnou a bodavou závist. "Proč ty a já ne?!" "Prosím?" Blondýnka se na mě tázavě zadívala a zastavila koně. Vážně jsem tu větu vyslovila NAHLAS?! "Omlouvám se, ujelo mi to." Sklopila jsem oči a cítila, jak se mi dere nach do tváří. "Vím, jak se cítíš..," popošla ke mně a vybídla mě, abych slezla. Zmateně jsem se rozhlédla. Moje jízdy byl u konce, pět okruhý bylo za námi. Nechtělo se mi z masivního sedla, ale musela jsem. Slezla jsem dolů povzoru učebnicových nákresů, blondýnka se na mě stále vlídně usmívala. "Proč nejezdíš?"

Chtělo se mi utéct. Ona se mě ptá proč? Copak jí můžu přiznat, že jsme téměř žebráci? Copak nevidí, co mám na sobě? Nevšimla si oprýskaného levného laku na nehty ani rozmazané kajalové tužky na oči? "Nemám na to peníze," přiznala jsem nakonec a můj pohled se ještě naposledy vpil do srsti velkého zvířete. "Možná o něčem vím.."

A tak jsem tady. Našla jsem si v knihovně na internetu odkaz na Jezdeckou akademii, kde se neplatí penězi, ale snahou, tvrdou prací a talentem. Zkusila jsem štěstí a napsala si o přijetí. Trvalo to víc než dva měsíce, než se ozvali, už jsem ztrácela naději. Vystoupila jsem na třetí zastávce od nejbližšího města. Jela jsem samo-sebou autobusem, auto jsme neměli. Otec prohlásil, že jízdenka je to poslední, na co mu tento měsíc zbylo, ale pustil mě s vidínou, že se zbaví jednoho hladového krku. Na Akademii jsou totiž koleje..

Bla bla bla..prostě by to pokračovalo. Už se nebudu rozepisovat :))

Krok 3 - vyhlídky do budoucna: Důležité je, že v příběhu můžu pokračovat dějem. Od prvních lekcí jízdy na koni až po další levely v osnovách.  Když to neumím, je jednodušší popisovat, že se to učím. Takže mě osnovy budou samo-sebou bavit a půl práce na Florestě je v malíčku :). Dál taky můžu rozvíjet děj o setkávání s jinými postavami /pokud by měly podobné příběhy, včetně minulosti, rodiny atd./ moje povaha bude kontrastovat s povahami ostatních, vyjdou z nich najevo například společné zájmy. Občas mohu do děje zapojit vzpomínku na matku, v jejíchž šlépějích nyní kráčím..atd. Zkrátka už se s tím dá pracovat.

Kdo by chtěl, můžu mu pomoct s podobným příběhem, vůbec nebudu proti. Můžeme si nad tím sednout např. v chatu a vytvoříme ti příběh na míru.

Popřemýšlejte nad obsahem tohoto článku. Není o tom, že bych vám nalajnovala všem stejné příběhy a pojďme si na něco hrát. Jen je škoda, že se upínáme pořád k realitě, na chatu řešíme realitu a dějově se na Florestě nic pořádného nekoná. Fantazie zakrňuje, z obvyklých činností se stává rutina s omluvenkami typu "je to krátké protože"... Chtěla bych to změnit, ale bez vás mi to nepůjde.

Trvám na tom, aby ste si měnily avatary na takové, které se k vám hodí. 12ti letá holka nemůže mít na profilu 20ti letou jen proto, že se mi líbil hnědák na tom obrázku. To nedává smysl. Taky si vybírejte osobnost, do které se dokážete vžít, která je vám něčím sympatická a za kterou byste chtěly hrát (je to jako tvořit si osobnost např. v The sims :D). Pokud si změníte avatar, zkuste se do něj vžít. Tedy pokud máte v reálu vlasy černé a avatar je blondýna, už nejste černovláska. Na Florestě hrajete za avatar.

Další možnost, jak mít svou postavu ještě skutečnější!