cassie + gentleman: SPOLEČNÝ TERÉN S JENN A KITTY

Zase jako poslední? No to je vážně pěkný. Kitty i Jennifer už čekali před stájí, ale nečekali dlouho – alespoň jsem doufala. Hřebec měl dobrou náladu. Sice bude pospíchat dopředu, ale bude ochotnější než minulý týden. Odfrkl si a prohlédl si své společníky do terénu.
. ,,Má jedna z vás čip, doufám,“ zeptala se Jennifer.
,,Jo, vždyť jedu první,“ ukázala jsem čip dívce. Předpokládala jsem, že jedeme první. Někdy si budeme muset dát terén a hřebec pojede vzadu, ale když má dneska ty narozeniny, tak mu udělám radost. ,, Příště jedeš vzadu,“ oznámila jsem mu. Na hřbetě měl naše bezkostrové sedlo. Já měla na sobě své červenočerné rajtky, abych s ním dobře ladila. Vyhoupla jsem se do sedla, poté co dotáhla podbřišník a dala dolů třmeny – za pomocí stupátka, abych mu nepraštila zbytečně do zad. Srovnala jsem si sed, uchopila otěže a pocítila, jak si hnědák přešlápl. ,, Klid,“ pousmála jsem se, avšak zkontrolovala, jak jsou na tom za mnou a mezitím si ohnula z místa Gentlemanův krk na obě dvě strany – pochválila ho, když poslechl. Stiskla jsem holeně a nechala ho vyjít energicky vpřed na volnější otěži, aby si vytáhl krk více dolů a dopředu-. Kontakt jsem měla. Oznámila jsem – spíše se zeptala, zdali jim nebude vadit delší cesta, ať se koníci trochu protáhnou. Jennifer hned radostně zajásala a Kitty přikývla, kdy jsem se usmála a soustředila se na cestu před námi a na hřebce pode mnou. Sedlo bylo trochu jiné, než jsem byla zvyklá. Bylo pohodlné, to ano. Jen to byl nezvyk, ale nelišilo se to nijak sezením v něm. Nadechla jsem se nádherného vzduchu. Za mnou jela hned Kitty s Lionem. Hřebec si užíval místa vpředu, zvídavě se rozhlížel kolem a energicky kráčel vpřed.
Vzadu si nestěžovali na tempo. Přesto se mi zdálo, že jde až moc dopředu, takže jsem si ho za pomocí hlasu zpomalila a přenesení váhy dozadu. Zareagoval mi, i když sklopil uši. Čekala jsem, že mi vezme za ruku, ale překousnul to. Pochválila jsem ho a uvolnila se v sedle, abych si užívala jeho přítomnost po týdnu odloučení. A také se kochala okolní krajinou, která mi tak moc chyběla. Najeli jsme na silnici, kde se nebudeme zdržovat moc dlouho. Za chvíli nás čeká odbočka doprava. Přesto měl hřebec botičky právě na tenhle povrch. Na silnici byl více v pozoru a já si ho samozřejmě hlídala. Přejeli jsme na onu cestu, která nás dostane ze silnice – pěkně jsem si ho ohnula za pomocí pomůcek, Gentleman zabočil na cestu, kdy jsem se pousmála. Vjeli jsme na cestu vedoucí přímo na pole, kde byl dobrý rozhled kolem a kde se mi to líbilo. Hnědák si odfrkl spokojeně do ticha, potřásl hlavou a vykročil rychleji vpřed na prostranství, kde to přímo lákalo.
,, Pomalu,“ upozornila jsem ho, opět si ho zpomalila, kdy opět dal uši dozadu a nespokojeně si odfrkl. Pochválila jsem ho, když uposlechl a my zajeli do lesa, kde bylo chladněji. Byl dost řídký. Tady nebyl už takový prostor, tudíž se hnědák pode mnou zklidnil. Jennifer si najela s Galaxií mezi stromy, zatím co já nechávala hřebce jít rovně a po cestě. Alespoň další kousek, kdy ho navedla mezi stromy a taky si ho naohýbala, až vyjeli zpátky na cestu. Jízda mezi stromy byl jako slalom, tudíž to nebyl takový problém a já používala pomůcky a když bylo třeba, přestavovala si hnědáka na druhou ruku.
,,Naklušem?“ navrhla jsem dozadu, když cesta k tomu byla přímo dělaná. Nebyl zde rozhled, ale to vůbec nevadilo. Koně se po cestě uvolnily, alespoň dostatečně na chvilku klusu, kdy se uvolním i v něm. Zkrátila jsem si velmi opatrně otěže – nespěchala jsem na hřebce, nechala jsem mu čas, dokud si neřekla, že délka stačí tak, aby si mohl vytáhnout krk dolů a dopředu a já měla s ním ten správný kontakt. Jistě se na rychlejší tempo bude těšit.
,, Klidně,“ ozvala se za mnou Kitty. Přikývla jsem a pousmála se. Nechala jsem, ať si Gentleman přežvýkne. Stiskla jsem holeně, lehce si i mlaskla, abych mu pomohla. Naklusal. Po třech klusových, se nechala vyhodit do jeho tempa a začala vysedávat – tak mu odlehčila záda. Ruce jsem měla v klidu a myslela si na holeně v kontaktu, kterýma ho udržovala rovně na cestě.
,, Kdyby tempo bylo moc rychlé křičte,“ upozornila jsem dozadu. Snad mě slyší. Otáčet dozadu jsem se v tomhle tempu nechtěla. Bylo to pěkné. Zaklusat si. Jeho klus byl pohodlný, spíše jsem na něj byla už zvyklá. Kolem bylo to vážně nádherné. Stíhala jsme to sledovat. Jen částečně, nebo´t se dívala na cestu před námi. Nerada bych se kochala okolím a pak zjistila, že je vedu špatně či se před námi někdo nečekaně objeví že? Navíc hřebec si usmyslel, že tohle tempo není nic pro něj a prodloužil své kroky. Povzdechla jsem si, vysedala jsem pomaleji a hlasem si dopomáhala, aby se vrátil zpátky do tempa. Zastříhal ušima, odfrkl si, avšak přizpůsobil se – opět pochvala. Přesedla jsem si po chvilce na druhou nohu.
,,Víte co by bylo fajn? Rozbít si tu někde piknik,“ zazubila se Jennifer vzadu. Jo to by šlo. A nebylo by to vůbec špatný někdy provést. Jen si sednou, pojíst a koně by se také zabavili. Přesto tohle místo k tomu nebylo úplně ideální. Museli bychom si najít něco jiného.
. ,,To by to tu muselo někde jít,“ zasmála jsem se. Snad jsem mluvila dost hlasitě.
,,Nad anděláky je krásné místo pro posezení na jezdecké cestě a je tam i místo pro úvaz koní,“ navrhla místo Jennifer.
,,Tak příště, dnes máme lesní vyjdu,“ přidala se do debaty Kitty, která byla za mnou s Lionem. A vše nejspíše probíhalo v pořádku. Nic jsem neslyšela nebo jsem prostě nevnímala. Hřebec dál klusal, frkal přitom nadšeně a užíval si vzduch venku.
. ,,Máme jet na normálně branou vyjížďku, protože Lion není moc kondici, ale není to tak hrozný… Jasné?“ řekla Kitty. Nemám v plánu nikoho utahat, snad.
,,My víme, neboj neutaháme ani jednoho z vás, tedy, snad, že, Gentlemane,“ pousmála jsem se, projela jsem hřívu hřebce a vysedala jsem. Začali mě pěkně bolet nohy. Jo no, to je ten týden, kdy jsem nedělala nic a vlastně se válela. Člověk vyjde ze cviku a potom to takhle dopadá že? Jennifer měla jakousi poznámku o gentlemanství mého hřebce, kdy jsem se zasmála, ale pokračovala po cestě klidným klusem. Gentleman si vytáhl krk dopředu s odfrknutím. Po chvilce les začal řídnout, až jsme vyjeli na louce. Hřebec ihned zpozorněl, vyfoukl z nozder vzduch a napjal se pode mnou.
,,Nacváláme?“ navrhla vzadu Kitty, kdy jsem se uchechtla. Doufám, že zastaví alespoň oni, když ne já.
,,Klidně, ale doufám, že se nezastavíme až někde v Americe,“ poznamenala jsem a připravila se na cval, ze kterého bude hřebec jistě nadšený a já se obávala, že necháme všechny za sebou. Za ruk mi vzal už dvakrát, ačkoliv to vypadalo, že dneska nebude dělat problémy.
,,Hele, jedině v Asii, třeba v takové Číně, nevím, jak byste přeplavali moře,“ přidala se Jennifer, kdy naše debata opět pokračovala, až jsme se zasmály. Tak jdeme na to. Pobídla jsem si hřebce do cvalu, ten naskočil nadšeně a rozcválal se po cestě, kde jsem ho držela. Postavila jsem se do stehenního sedu. Užívala jsem si vítr ve tváři, bylo to vážně úžasné. Nejraději bych zavřela oči a nechala se tím vším unášet, ale nemohla jsem. Navíc jsem očekávala za chvíli problém. Hučelo mi v uších, sledovala rychle ubíhající zem a nechala hnědáka cválat v jeho tempu, které bylo možná rychlejší, ale ať se vyběhá a trochu se uklidní. Kopyta duněla o zem, poslouchala jsem to.
,,Přejdeme do klusu, louka za chvilku končí,“ zavolala jsem dozadu, držela se ve stehenním sedu, ale byla připravená opatrně zasednout, abych provedla zádrž a za pomocí ní si zpomalila hřebce zpátky do klusu, pokud to bude vůbec možné a nebude mi brát za ruku. Počkala jsem, až Lion s Kitty za mnou přejdou do klusu. Poté jsem zasedla do sedla, provedla zádrž – začala mu na hřbetě překážet a velmi jemně používala přitom vydržující pomůcky otěží. Hřebcovi se to nelíbilo. Čekala jsem, že vezme za hubu, ale místo toho si vyhodil lehce zadními, kdy jsem pocítila, jak přepadávám mírně dopředu, ale vyrovnala jsem se s tím, i když mě to zaskočilo. Cválali jsme tedy dál, kdy jsem to zkusila opět znova a trvala na svém – tentokrát s úspěchem, až jsem si povzdychla, ale vysedávala. Navedla jsem hřebce do lesa. Ten si odfrkl, přežvýkl si, aby si uvolnil svaly v hubě a já mu povolila opatrně otěže. Les zde byl jehličnatý a pěkný. Občas se vyskytla lípa na jeho krajích – byli nádherné.
,,Tak jdeme do kroku, je před námi kopec,“zavelela jsem znova. Kopec bude pro ně složitější v kroku. Budou se více namáhat. Do kroku jsem s hřebcem zvolnila poté, co Lion za mnou byl v kroku a překvapivě neměl ani hřebec problém přejít do kroku. Nechala jsem ho, ať si vytáhne krk dolů a dopředu, přitom si odfrkl a vzápětí dost hlasitě zařehtal s našpicovanýma ušima dopředu. Nejspíše ho zajímalo něco v křoví, co se pohnulo. Já tu věc ignorovala, ať to bylo cokoliv a dělala, že jsem si ničeho nevšimla. Mlaskla jsem, ať přidá do tempa, když ona věc ho přiměla i zpomalovat. Potřásl si hlavou, přežvýkl si spokojeně a já se pousmála. Sedlo pode mnou bylo příjemné. Bylo pohodlné a já se v něm držela jako v normálním sedle. Otěže jsem nechala volnější, zvedla jsem se do stehenního sedu, abych pomohla hřebcovi do kopce. Natáhl si krk více dopředu, odfrkl si a šlapal pěkně kopec. Cítila jsem, jak mi táhnou svaly a myslela jsem si, že to nevydržím, ale vydržela, až nahoru na kopec, kde jsem si oddychla a usmála se.
,, To už jsi za týden vyšla ze cviku?“ usmála se Kitty.
,, To víš, týden válení a nic nedělání se taky trochu podepíše,“ odpověděla jsem dozadu a usmála se. Ocitli jsme se na rovině. Poté zajedeme už do starého lesa, kde klusat nebudeme moct, takže koníky více protáhneme. Nejdříve jsem se ovšem zeptala, zdali můžeme naklusat. Žádné námitky, jen souhlasná slova, tudíž jsem stiskla holeně a hřebec naklusal. Holky vzadu si drželi ten správný odstup. Vysedala jsem, střídala nohy. Klusání nebylo moc dlouhé, spíše tak akorát po části cesty, kdy jsme byli v kroku jen v kopci. Jennifer oznámila, že jde do kroku, poté přešel i Lion a poté já s Gentlemanem – teda až po pár dalších klusových, kdy se opět rozhodl, že nebudeme zastavovat. Trochu jsem se s ním dohadovala, až přešel do kroku.
,,Gal, ty jsi nejhodnější,“ usmála se pyšně Jennifer. Možná provokovala, otočila jsem se na dívku stejně jako Kitty, ale odfrkla jsem si. Já mám taky hodné zlatíčko – když chce. Ohlédla jsem se po starém lese, kde bylo chladněji. Nelitovala jsem mého teplejšího oblečení, to rozhodně ne. Vzadu se objevilo stádo srnek, což nás samozřejmě zajímalo.
,, Nezapomeň zavřít pusu,“ zamumlala jsem, mlaskla jsem a nechala ho přejít přes kořen, kdy se ozval dunivý zvuk – skoro mi zakopl. ,, No vidíš,“ řekla mu. ,, Zvedej ty nohy,“ pousmála se, ale vedla ho dál na cestě, která nebyla moc široká. Vdechovala chladný vzduch lesa, kde to i vonělo. Prošli jsme starý les, až se ocitli na cestě z lesa, kde to bylo otevřenější, ale ve výhledu nám bránily příkopy po obou stranách. Cesta se stáčela na levou stranu, až jsme došly k mostu. Voda. Bezva. Hřebec si to nemohl odpustit a začal mě táhnout k vodě, napjatý, frkající.
,, Jdete se vykoupat? To hodně štěstí v téhle zimě,“ zasmála se Kitty. Ušklíbla jsem se, podívala se na ní.
,, No jo, neměla si vybírat tuhle cestu,“ uchechtla se Jennifer. No jo, já vím. Má chyba. Usměrnila jsem si hřebce na most, kdy jsme tam dělali jakési oblouky a chvíli mi trvalo ho přemluvit, aby se držel té správné cesty. Tohle není počasí na koupání. Odnesla bych to tak s rýmou a nebo chřipkou. Cesta přes most byla v pohodě. Dunivý zvuk mu vůbec nevadil. Rychlejším tempem jsme přešli most a počkali na druhé straně na holky. Dívala jsem si, jak si vedou. Kitty to zvládla dobře – byla zkušenější než my, takže si uměla poradit v každé situaci, jak se dalo samozřejmě očekávat.
. ,,Galí, jdeme, vodička dneska ne,“ řekla Galaxii Jennifer, když si kobylka začala hrabat uprostřed mostu, zasmála jsem se. Gentleman už přešlapoval, začal mi ustupovat dozadu a rozčilovat se. Vrátila jsem si ho zpátky na místo. Mohli jsme vyrazit, nechala jsem zahozené otěže na tenhle úsek, kdy se pomalu blížíme k Florestě. ,,Skvělá vyjda, nemyslíte?“ rozplývala se Jennifer, projeli jsme akorát zadní bránou, kterou jsem otevřela za pomocí čipu. Gentleman byl uvolněný, odfrkl si a se sníženou hlavu vstoupil na nádvoří Floresty. Já měla bolavé svaly.
. ,,Kdyby bylo lepší počasí, bylo by to lepší,“ usmála se Kitty. Podle mě to nebylo až tak špatný – spíše naopak.
,,Jo, třeba sníh,“ odfrkla jsem si a usmála se. Na nádvoří jsme zastavili, seskočila jsem z hnědáka, kdy mu vytáhla třmeny nahoru, uvolnila podbřišník s nánosníkem. Galaxie zařehtala na hřebce.
,, Prý gratulace,“ zasmála se Jennifer. Jo, dneska měl miláček narozeniny.
,, Děkujeme za asistenci,“ otočila jsem se na Kitty, která se usmála.
,, Nemáte za co, bylo to fine,“ odpověděla dívka, zatím co též uvolňovala podbřišník, ale poté jsem zavedla hnědáka zpátky do stáje.