cassie + gentleman: SPOLEČNÝ TERÉN S JENN A SEZAMEM

,,Ahoj“ pozdravila jsem Jennifer, která byla o pár vteřin před námi. Alespoň si nebude stěžovat, že jsem přišla zase pozdě. Gentleman pozdravil hlasitě valacha. Vztyčil hlavu a zvídavě se podíval po svém okolí a zafrkal. Kolem bylo pěkně bílo. Na tohle počasí jsem byla dostatečně vybavená. Teplé oblečení, na uších čelenku a v botách dost ponožek. Gentleman měl zase bederní deku. Dotáhla jsem podbřišník, stáhla třmeny a nasedla jsem na hnědáka. Stál na místě, pouze se rozhlížel kolem a přešlápl si, když pocítil mou váhu. Neudělal ani jeden krok vpřed, kdy jej pochválila. . ,,Anoo konečně sníh, dneska to bude zábava, co? Zazubila jsem se.
Jennifer nasedala na Seznama, ten jí ale nechtěl udělat to tak snadné, hezky se rozešel vpřed a dívka si ho musela zacouváním vrátit zpátky na místo a přikývla na souhlas.
,, Máš ovladač?“ zeptala se.
,, Jasně, že mám,“ řekla jsem jí. Měla jsem ho na starost, zatím co Jennifer šla za Sue, aby řekla, že jedeme ven. ,, Máte sebou airbagy?“ rýpla jsem si do dívky, kdy si urovnala sed, uchopila otěže a jemným stiskem holení pobídla Gentlemana do kroku, abychom se dostali před valacha, neboť pojedeme první. Ostatně jako vždy. Zmáčkla tlačítko a brána před námi se začala otevírat. Hřebec šel energicky a svižně vpřed. Nechala jsem mu volné otěže, ať si hezky protáhne krk dolů a dopředu. Došlapoval si pěkně pod své těžiště. Nebyl týden myslím venku, proto se hnal až moc kupředu, kdy jsem si jej hlasem zpomalila a zatlačením své váhy dozadu.
,, Hele jo, srandu si nech na potom,“ zasmála se, avšak zastavila hnědáka před bránou, aby se jí nevylekal a nechala ho jí prozkoumat. Hlavu si otočil na obě dvě strany, kdy jsem i já zastavila a z místa též ohnula Gentlemanovi krk na obě dvě strany, kdy vždy počkala, až se uvolní v týlu a pochválila jsem ho. Mohli jsme opět vyrazit kupředu, když se Sezam zklidnil a ujistil se, že e vše v pořádku. Hnědák reagoval na jemnou pobídku.
,,Chceš to vzít přes silnici, kde by mohla jet auta, nebo přes vesnici, kde budou křičet děti a auta tam taky budou?“zeptala jsem se Jennifer, abych věděla, kam se mám vlastně vydat.
. ,,Asi to druhý, auta budou zaparkovaná a já si valáška prozkouším, zda si něco pamatuje třeba ze stranové práce,“ odpověděla mi Jennifer. Někdy jsem se otočila, abych jí slyšela, ale jinak se soustředila na cestu přede mnou a na hnědáka, který byl dneska až moc unešen a sníh se mu líbil. Dávala jsem si pozor, abychom nešláply na led, kde by to bylo zatraceně nepříjemné. Před námi se objevila silnice, ohlédla jsem se na obě dvě strany, zdali něco najede. Žádné auto poblíž, stiskla jsem holeně a rychlým tempem jsme přešli silnici. Ohlédla jsem se. Sezam nespokojeně zafrkal, něco se mu nelíbilo, kdy jsem se ušklíbla a v příštích minutách si tam s ním Jennifer něco povídala. Pár slov jsem zachytila, další ani moc nevnímala a prohlížela si sníh všude kolem.
,, Až budeš chtít naklusat, tak řekni,“ otočila se na vteřinu dozadu, aby mě dívka slyšela a nechala hnědáka ve svižnějším tempu, kdy se zvídavě díval kolem, až jsem měla pocit, že ani nevnímá, že jsem na jeho hřbetě já. Na cestě jsem ho za pomocí pomůcek natlačila na druhou stranu, kde byla vyježděná kolej. Odfrkl si a pěkně zareagoval, ačkoliv to bylo s menším zpožděním, pochválila jsem ho. Gentleman si odfrkl spokojeně.
,, Jasně, snad mě nevysype,“ zazubila se dívka, zatím co i ona si prohlížela krásu zimy. Sezam byl dost obezřetný koník, ale Jennifer v sedle byla klidná a tomu rozhodně pomáhalo, aby byl klidnější. Před námi se objevil kopeček. Vypadalo to, že to bude v pohodě a není tam nic, co by klouzalo. Zvedla jsem se do stehenního sedu, tak jsem mu do kopce pomohla a hnědák si ho hezky vyšlápl. ,, Pokud to půjde tak po kopečku naklušem,“ přihlásila se Jenn, jak jsem jí nabídla.
,, Tak jdeme klus,“ houkla dozadu, když terén pod námi byl na klusání v pořádku. Bylo vidět pěkně přes sebe a já se zadívala na pravou stranu, kde byla zasněžená louka. Pokud vše půjde dobře, můžeme i zacválat. Na to jsem se těšila, asi nejvíce. Opatrně si zkrátila otěže, abych měla hnědáka pod kontrolou. Mlaskla jsem a stiskla holeně. Hnědák to znal, přešel do klusu a já se nechala vyhazovat asi tři klusové kroky, kdy mě to vyhodilo akorát do správného rytmu. Pochválila jsem hnědáka za přechod, nikam nespěchal. Možná se on sám bál na tomhle povrchu, nebo si nebyl až tak jistý, ačkoliv tenhle truhla se za chvíli otrká. Vdechovala jsem chladný vzduch, dívala se před sebe hlídající si cestu a vysedala.
Nerušeně jsme si nějakou dobu klusali, dokud nás nepředběhl hnědák, až jsem vykulila oči, ale co jsem mohla čekat od mého broučka. Bral to jako závod. Naskočil mi sám od sebe do cvalu, až jsem ho okřikla, hned zasedla do pracovního a za pomocí zádrže a hlasu jej zpomalila do klusu. Moc se mu to nelíbilo, zahrabal si kopytem a vyjel mi ze stopy, až jsem si povzdechla. Pomůckami ho vrátila zpátky a přešla s ním do kroku.
,,Musíme se vrátit, asi tam byla pohozená igelitka,“ oznámila nám Jennifer, kdy jsem tedy přikývla, zastavila hnědáka, zatím co ona začala z něj slézat. Tohle bude delší terén, předpokládám, protože valach se nejspíše bojí i svého vlastního stínu.
,,Něco jsem tam viděla, tam u té břízy,“sdělila mi můj postřeh, ačkoliv jsem tu věc moc nevnímala, hnědák jí také přešel bez povšimnutí. ,, Já si zatím projedu ty stromy,“ ukázala na místo, kde by se dal hřebec dobře ohýbat. Jennifer přikývla a šla přesvědčit valacha, že ten pytlík není nic, co by ho sežralo, a já navedla hnědáka do lesa, kdy si vyšel menší kopeček do něj. Zde byl sníh vyšší než na cestě. Musel zvedat více nohy. Natočila jsem ramena vždy v požadovaném směru, tím změnila těžiště, vnější otěž přiložila k jeho krku, vytvořila vnitřní holení kolem, které se otáčel, jemný tlak a vnější posunula lehce na záď, vnitřní otěž mu nabídla a hnědák se vždy ohnul na stranu, na kterou jsem chtěla a kličkovali mezi stromy, až jsem s ním zastavila.
Hřebec si přežvýkl spokojeně s odfrknutím a zahrabal kopytem do vysokého sněhu, jenž odletoval do všech stran. Trochu cukl hlavou, když mu spadla trocha sněhu na čumák a odfrkl si.
,, To je jen sníh,“ zazubila jsem se pobaveně, když potřásl hlavou a přičichl si ke sněhu, snad jakoby ho viděl poprvé. Zahrabal si kopytem znova a strčil do toho čumákem, opět potřásl hlavou a hlasitě zařehtal, až jsem se zasmála. ,, Jedeme,“ usmála se na něj, stiskla holeně a vrátila se s ním na cestu, kde už Jennifer měla za sebou seznamování s pytlíkem a nasedala zpátky na valacha, zatím co já s Gentlemanem jí předjeli a vrátili se do přední linie. Hřebec měl podle mě až moc energie. Sníh pod ním už nevadil, jak jsem si předtím myslela, svižně kráčel vpřed. Šel pěkně od zádě a pořád měl možnost si vytáhnout krk dolů a nahoru, jak potřeboval, čímž pěkně zpružíme hřbet a pro nás oba to bude pohodlnější. Po nějaké době jsme naklusali na lesní cestě, která byla bezpečná. Hřebec nadšeně zafrkal, naklusal, kdy jsme si ho za pomocí vysedání urovnala do tempa, měnila nohu na, kterou vysedám a někdy se ohlédla dozadu, jak si vede Jennifer s valachem.
Vydechla jsem páru ze svých úst a i Gentleman na tom byl podobně. Jeho klus byl pohodlný, spíše jsem ho už znala, byla jsem na něj zvyklá. Pro někoho, kdo by si na něj sedl, by to byl možná nezvyk, ale jeho klus a celkově chody jsou pěkně měkké. Museli jsme zpomalit do kroku, díky skupince před námi. Děti s balonky a jejich rodiče, ajej.
,,Cassie, jeď napřed, zastav je a já pak dojedu, abych jej více navykla,“ zavolala na mě Jennifer, kdy jsem pokrčila rameny, ale přikývla jsem. Gentleman zvedl hlavu nahoru, předtím jí měl hezky uvolněnou dolů, ale teď tam bylo něco zajímavého. Doufám, že tohle střevo něco neprovede.
,, Dobrý den,“ pozdravila jsem hlasitě, kdy se děcka dívala zvídavě na koně, usmívali se od ucha k uchu. Hřebec zastříhal ušima, na chvíli se zatvářil dost nespokojeně, avšak já jsme si ho hlídala a moc se k nim nepřibližovala. ,, Omlouvám se, ale mohli byste se zastavit a schovat balonky? Kůň za mnou je dost lekavka a mohl by mít s tím problém,“ požádala jsem rodinku poté, co zastavila hnědáka. Ten sklopil uši nespokojeně znova a přešlápl si.
,, Dobře, my počkáme, až přejde,“ souhlasil otec, kdy si oba dva rodiče chytili děti k sobě, muž schoval balonky. Gentlemana ty věci dost zajímaly. Ale já ho nenechala, sklopil znova uši a hrábl si naštvaně do země.
,, Vztekej se jak chceš,“ zamumlala jsem, avšak otočila se v sedle a dívala se na valacha blížícího se k nám, který šel velmi opatrně a Jennifer ho po celou dobu uklidňovala.
,, Ten je ale vysoký!“ usmálo se jedno dítě při pohledu na hřebce, který měl úctihodných 180 cm a pro takové malé dítě to byl jistě obr. ,, Jak se jmenuje?“ zeptal se klučina s úsměvem na tváři.
,, Gentleman,“ odpověděla jsem, přejela jsem vnitřní otěží po hřebcově krku. Stál na místě, i když byl z toho spíše neklidný a chtěl jet vpřed, sklonil hlavu dolů ke sněhu, kam si hrábl. Sezam to zvládl očividně dobře a děti byly nadšené. Mohly si pohladit naše koně, kdy Gentleman na ně reagoval dobře, naopak si ještě užíval pozornost. Otec, který měl zkušenosti s koňmi nás ještě vyfotil na památku a mohli jsme jet dál.
,,Tyhle lidi bych chtěla potkat s Galaxií, nenávidí turisty,“ zasmála se Jennifer. Projeli jsme další kus v kroku v lese, kdy Sezam byl vykulený snad ze všeho. Zkouška s dětmi pro něj byla skvělá. Jennifer to zvládla. Ohnula jsem Gentlemana z lesa na prostornou louku, kterou jsme obě dvě moc dobře znaly.
,, Zacváláme?“ otočila se na Jennifer. Samozřejmě souhlasila. Hřebec jakoby to snad vycítil, napjal své svaly a nadšeně zafrkal. Pobídla jsme si ho nejdříve do klusu, kde si vzala více jeho otěže, velmi opatrně, aby to nebylo násilné a poté přesunula vnější holeň za podbřišník, stiskla holeně a Gentleman ve vyšším sněhu naskočil do cvalu. Bílá peřina létala kolem a koně museli zvedat nohy. To hnědákovi nezabránilo, aby cválal pěně svižně. Postavila jsme se do stehenního sedu a sama si užívala nádherný pocit cvalu ve sněhu. Chladný vzduch mě pěkně studil na tvářích, ale to mi nevadilo, nýbrž nadšení zazdilo úplně všechno a byli jen nádherné pocity. Po úseku ve cvalu, kdy se hnědákovi nechtělo zpomalovat, zvolnili jsme do klusu.
. ,,Řeknu ti, že jsem nikdy netušila, jaké to je jet na bojácném koni,“ usmála se Jennifer, jenž se zařadila s valachem po našem boku. Gentleman na něj zafrkal, ale klusal dál.
Nad námi přeletělo letadlo, Sezam z toho měl skoro další šok a už jsem ho viděla někde před námi cválat s Jennifer, ale nestalo se tak a já si dovolila jednu poznámku ohledně vyjdy z lekavým koněm. Jak moc je to super. Přešli jsme do kroku. Na cestě jsme se vyfotili, nejdřív já Jennifer a ona potom mě. Jako památku .. zase něco na nástěnku, jak okomentovala Jennifer. Po polní cestě jsme se dostali, až vesnici, kam jsme měli zamířeno.
,, Tak jo, hlavní program dne začíná,“ usmála se Jennifer, kdy jsem se ušklíbla. Gentleman věnoval vesnici jeden zvědavý pohled a cestu tam jsem ho přemlouvala, aby našel tak rychle dopředu, kdy ho táhla nejspíše vidina cvalu. Sezam si tam očichal nějakou značku a dostali jsme se na železniční přejezd, kdy nic nejelo. Jennifer kývla, ať jedeme jako první. Gentleman to možná nikdy neviděl, přesto ho něco takového nezajímalo a neviděl v tom nebezpečí. Kdyby tu byla voda, bylo by to něco jiného, ale stiskla jsem holeně, vedla ho hezky rovně přes přejezd a hlavně rychle. Poté si Jennifer zpracovala Sezama, který se toho pochopitelně bál.
Po překonání této překážky, jsem Jennifer sledovala s hřebcem. Stát na místě, to bylo opět otravné, ale moc chlapec na vybranou neměl a když se rozešel vpřed, vrátila jsem si ho zpátky. Chvíli trvalo, než si valach zvykl na koleje a na to všechno, ale zvádl to. Oba dva to zvládli a mohli jsme pokračovat dál.
,, To jsou mi, ale komedie,“ zasmála jsem se pobaveně. Hnědák velmi rád vyšel dopředu. Občas si přežvýkl. Byli jsme v kroku, takže mu otěže nechala volnější, přesto si ho moc dobře hlídala. Další zkouška bylo červené stojící auto, Sezam prošel opět seznamovací procedurou a hnědák chvíli vypadal, že ho to auto zajímá, ale ne že by se ho bál, ještě by ho zničil. Nakonec jsme vyjeli vpřed. Další rušivý element byli zvony. Můj hřebec pouze zastříhal ušima, zvedl hlavu, více zpomalil. Nebylo to, že by se bál. Jen to nikdy neslyšel a ty zvuky ho zajímali, po stisku holení pokračoval dál vesnicí a já upozorňovala dozadu Jennifer, kdyby se něco dělo nebo kdyby bylo něco, co by se valachovi nemuselo zdát, a hlídala si hřebce pode mnou. Další zkouška, projíždějící auto. Gentleman bez jakékoliv lekavé reakce, pouze se za tou věcí podíval, Sezam opět u vytržení, až jsem se chtěla smát a Jennifer ho přitom samozřejmě komentovala, až jsem vrtěla hlavou. Poslední překážka před námi byla babička a popelnice, když jí babča otevřela, byl skoro poplach na střeše, ale po dalším menším pokecu s babčou, dostali koně mrkev a mohlo se jet vesele dál. Po nějaké době se dostali z vesnice. Na cestu vedoucí přímo na Florestu. Byla to zajímavá vyjížďka, kdy jsme se pobavili.
,,Úkol cesty se zdá být splněn že?“ usmála se na mě Jennifer.
,, Jo a já chtěla vidět pád,“ řekla jsem poněkud zklamaně a ušklíbla se. Mrzl mi nos a tváře, ale i tak jsme si to užívala. Pokračovali jsme dál po cestě. Jennifer nás nechala zase vyfotit a nějakou dobu jsme zírali na výhled. Na okolní krajinu pokrytou nádherným bílým sněhem. Sezam se zatvářil nehezky pokaždé, co projelo auto, až se dostali na cestu, kde jsme mohli zase naklusat. Gentleman zafrkal nadšeně, když si konečně mohl přejít do rychlejšího tempa. Přilnutí mi nabídl už předtím, proto jsem si zkrátila více otěže a klusala s ním dávající pozor na cestu před námi. Vysedala jsem. Po úseku v klusu, trochu delším úseku, kdy jsem se zasnila, opět přešli do kroky a pokračovali určenou cestou na Florestu. Zajeli jsme do starého lesa, kde byla tak trochu větší zima a kde jsme jeli jen po cestách, kde většinou šlapala zvěř. Zachumlala jsem se více do svého oblečení a otřásla jsem se. Proběhl kolem zajíc. Gentleman se tentokrát také napjal.
,, Zajíc, ježiši,“ řekla mu, když se z toho až zastavila hleděl za zvířetem, jenž bralo rychle nohy na ramena. Zasmála jsem se. Sezam měl podobnou reakci, jestli ne horší. Sezam to zvládal dobře a my pokračovali dál, až k rybníku, odkud se dostaneme na Florestu, ale ještě jsme zaklusali. Jen chvilku a já nechala volnější otěže, aby se po delší cestě pěkně uvolnil. Poté krok a na zahozené otěži jsme došli, až na Florestu. Rukavice byli teplé, stejně jako ponožky, takže ty důležité končetiny byli v teple.
,, Jaká byla vyjda holky?“ zeptal se Sebastian, kdy jsme se usmály. Venku jsme byli celkově dvě hodiny. Bylo to přímo skvělý.
,, Skvělá!“ zazubila se Jennifer. Mávla jsem na Jennifer a na Sue, ale seskočila dolů. Mé nohy byli ztuhlé. Těšila jsem se do tepla. Vážně. Uvolnila jsem nánosník, vytáhla třmeny a uvolnila podbřišník a šla se postarat o hnědáka do stáje.